Digitální pohoda

“Začátky mi nikdy nešly,” pomyslela si a zavřela oči. Ještě krok a spadne z římsy dolů.” Jsem přece zpěvačka, zpěvačka a ne kaskadér!”

“Anito! Tak už sakra začni zpívat!” Cash stál opřený o sloupek poblíž kamery. Začínal přicházet o poslední zbytky nervů. Z téhle krásky mu prostě hrábne.

Mladá dívka se ještě křečovitěji chytla rámu okna, které končilo po její pravici. Z druhé strany bylo podstatně dál. Při své drobnější postavě tam sice dosáhla ale nebylo a jak se chytit. 

“No tak dělej! Je to klip k jarní rovnodennosti. Trochu života!” Cash si stáhnul svoji profesionální hučku a začal ji žmoulat v rukou. 

“To nedá šéfe. Klepe se jak sulc,” procedil kameraman skrze zuby. Skutečně bylo očividné, že černovláska má nohy jako z rosolu.

“Já, já…”

“Je to půl metru! Takže otevři pusu a začni,” zařval Cash, až se otočili i ostatní členové štábu. “Co chceš dělat, až budeš vystupovat na pódiu? Ta jsou mnohem vyšší! Máš bejt naše amazonka, ne nějakej ustrašenej milleniál! Kde si pak mají ty děcka brát příklad statečnosti?”

 

“Anito, miláčku! Slez dolů,” zpoza kulisy se vynořil marketingový ředitel. “Poklade, ty se celá třeseš!” nabídl dívce ruku. Nejdřív se napjatě sklonila, dosedla na parapet a pak skočila dolů. Přes chvějící se ramena jí přehodil své značkové sako.

“Já.. moc se omlouvám.”

“To je v pořádku, jdi na chvíli ven, dej si pauzu,” rozmáchlým gestem ukázal k velkým kovovým dveřím. Na ruce se zatřpytila hromada prstenů. “Někdo ti tam donese kávu, tak běž beruško, jsi naše múza. Tak se hezky uklidni a už běž…” 

 

Anita V, vlastním jménem Natálie Tlačilová. Dívka vychovávaná přísnou babičkou měla dva základní talenty. Zpěv a fakt, že nepřibrala, i kdyby snědla vagón toho nejmastnějšího jídla. 

Fakt, že se dostala v talentové soutěži ta daleko a teď točila klip zrovna s Cashem byla obrovská klika. Taková, že jí nemohla ani uvěřit. Ale od začátku téhle spolupráce se pořád něco kazilo. Nechápala, co se to děje. 

Vykročila z ateliéru ven do ostrého poledního slunce. Ze zadní kapsy kostýmu vytáhla babiččin medailonek pro štěstí. Dokud ho nemá, nemůže se jít nic stát. Tak jí to aspoň babička vždycky říkala. No, snad to někdy zafunguje!

“Tak jak to jde?” zpoza těžkých dveří na ní vykoukla střapatá hlava. Neposlušné černé vlasy patřily dalšímu členu štábu. Kryšpín byl syn kdysi slavné modelky. Snad díky tomu se dostal mezi tuhle elitu, aniž by měl praxi v oboru. Natálie za něj byla vděčná, protože díky němu byla přezdívka Tlačenka již zabraná a vyjimečně ji tak nedostala ona. 

“Dobrý,” popotáhla a zastrčila předmět zpět na své místo.

“Jsi si jistá? Co to tam máš?” snažil se naklonit blíž.

“Ale jo. Co na tom sejde,” pokrčila rameny. “Nic nemám.To ten kostým, to roucho nebo co to je je děsně nepohodlný”

“Viděl jsem, jak něco strkáš do kapsy… hele nejedeš v něčem, že ne?” najednou vypadal opravdu ustaraně. Takových případů už zažil hodně. Zářným příkladem takové star byla totiž jeho vlastní matka.

“Nech si toho,” odsekla.

“Promiň. Už jsem to viděl tolikrát a zrovna u tebe by mi to bylo fakt líto.”

“To nemám zapotřebí,” dodala a rychle si hrábla do vlasů, aby odvedla jeho pozornost. Kromě jejích po ramena dlouhých kadeří dostala na natáčení několik zlatavých pramenů navíc. 

“Hele… nesu ti kafe. Říďa říkal, ať tě nespustím z očí a dám na tebe pozor,” a použil jeden z těch udobřovacích úsměvů, kterým obmněkčoval členy štábu, když potřeboval zařídit něco navíc a zrovna nebyla dobrá nálada.  

“To je od něj hezký,” utřela si rychle oči, aby nevypadala tak mimo. Sice nechápala, kam by v tomhle rozsáhlém areálu asi tak šla, ale dobrý. Celá Kostka, kde se točilo byla situovaná uprostřed starého areálu, dříve tu býval těžký průmysl a samotná Kostka bývala výrobní halou.

“Není to úlet?” rozhlédl se a zapálil si cigaretu. “Klip k takovýmu dni a my to točíme zrovna tady.”

“Jo, je to děsnej nápad,” souhlasila. “V tomto klipu se snoubí síla dávných pohanských bohů s ultra urban kulturou.. co to má jako být?” v hlavě jí proletěla myšlenka o zneuctění všech tradic.

“Jojo, četl jsem něco o pohanství, síle betonu s přechodem do digitalizmu… či co…”

“A to jsi ještě neviděl finále,” prohodila sarkasticky a napila se kávy. Byla hořká. Stejně jako vzpomínka na scénář. 

“Já jsem runner, já vím všechno děvče! Třeba i to, že…”

 

“Anito, drahoušku!” hlas Dereka, marketingového ředitele, se ozval přímo za jejich zády. 

“Jak dlouho už tam asi stál? Slyšel, o čem se bavíme? I ten její tón v hlase?” blesklo dívce hlavou. Na tenhle projekt vsadil prý všechno.

“Už pojď, máme pro tebe řešení. Tu scénu s oknem natočíme až zítra, bude to velké finále…. máme krásný den, tak teď zkusme exteriér, co ty na to?” zamrkal. “Tlačenko, vezmi prosím naši hvězdičku do maskérny. Upraví jí make-up a vrhneme se na tu část u řeky. A tentokrát pro tebe máme pohodlnější model.”

 

Že jí producent podrazil pochopila, jakmile dorazili k lokaci. Divoká hluboká řeka nad kterou čnělo torzo starého mostu. Jestli v Kostce nosila oblečení sexy druidky, tak tady pro kontrast použili hypermoderní materiály. Najednou se ocitla v přírodě, v nějaké ultra obepnuté verzi kostýmu z Hunger games, ověšená různými pásky, přezkami a nějakým fake přístrojem, který měl vyvolat v další scéně její hologram. 

Líčení ale zůstalo prakticky netknuto. Stále měla na obličeji něco, za co by se nestyděli vyznavači severských bohů. Zase vedle. Ať žije mainstream a jeho představy.

 

“Anito? Anito, tady jsi…” Cash právě předal všechny instrukce lidem od kamer a teď se šel věnovat jí. “Ty si stoupneš tady, jasný? Zatím není potřeba zpívat, jen otvírat pusu, všechno bude playback, to doděláme potom..” a už s ní šoupal po place.  

Vnitřně se naježila, jakmile se jí ta ruka dotkla. 

“Tak, máme tady tuhle nádhernou řeku a potřebuju, aby jsi vylezla támhle na ten balvan. Vezmeš si kopí…kde je sakra to kopí?”

V ten okamžik se odněkud vynořil Kryšpín. Poloběhem imitoval přípravu k hodu u atletického sportovce při vrcholné soutěži sezóny. 

Cash mu lípnul záhlavek a kopí předal dívce. “A nezapomeň, jako vrhneš to kopí tímhle směrem, pak natočíme, jak se zabodává do toho posvátného kruhu a ten se rozhoří… ve studiu se tam pak rozjednou ty digitální kejkle, který tam chce Derek.”

“A jak se mám na ten šutr dostat? Ta voda je dost hluboká a budu celá mokrá,” zaprotestovala. 

“Spustíš se tam na laně z toho mostu. Jo, to bude dobrý! Vlastně natočíme i to, bude to vypadat dobře. Tak hni zadkem!” s tím jí předal kopí a šel řešit zbylé přípravy. “Chci, aby jste to zabrali i s tím zbytkem mostu, ať je tam vidět to kapradí! To bude vypadat fakt dobře!”

 

Během dalších pár minut napasovali Anitu V do sedáku. S dalším členem týmu došla až k mostu. Podívala se dolů.

“Můj bože!” hlesla při pohledu pod sebe. 

“Rogere dělejte, zajisti lano a ať ta žába už visí z mostu. Nemáme na to celej den!” zněl hlas Cashe z vysílačky. 

“Slaňovala jsi už někdy?” zeptal se Roger. Svalnatý 40tník stál kousek od ní a kontroloval jištění, kšiltovka dozadu a na čele mu perlil pot. Určitě to dělal už hodněkrát. Vysportovanost z něj jen čišela.

Zavrtěla hlavou.

“Je to snadný. Nikdy se nepouštěj rukama, udržuj si balanc ve středu těla, nebudeš tu mít žádnou oporu o zeď a tuhle část lana měj vždycky napnutou. Jo a…”

“Tak kde to vázne? Strč tu vílu, ať už je na tom balvanu kruci!” ozval se znova nervózní hlas z vysílačky. 

Natálie se zachvěla. Právě stála teniskami na hraně mostu a měla se dostat přes okraj. 

“Ona to snad nezvládne, bože, ty dnešní děti a jejich strachy,” pomyslel si Cash. “Tak už skoč Anito! Do prdele skoč!”

Anita se lekla. Vše ostatní se jí před očima odvíjelo, jako zpomalený film. Bota jí klouže po vlhkém mechu dolů, nestíhá se zachytit staré konstrukce mostu. Ve vzduchu ji čeká kotrmelec, a další, a další….

To Roger zděšeně pustil lano…

“Točte to! Točte to někdo!” řičel hlas z reproduktoru.

Zděšeně několikrát promáchla končetinami do vzduchu. Pak vymrštila pryč kopí, aby si uvolnila druhou ruku. Pak už bylo jen ticho. 

 

Probrala se až na nosítkách. Byla mokrá ale zjevně celá. Pomalu zahýbala rukama, pak prsty na nohou. Oddychla si. Bolela ji hlava a žebra. Co uviděla pak bylo ale děsivé. Viděla totiž na místo s kruhem, kde se měl točit dopad kopí. V tom místě plál oheň. Tak, jak bylo v plánu. Ale kousek od něj leželo cosi velkého, překryté černým igelitem.

“Co to?!” znovu se propadla do černočerné tmy. 

 

Když znovu otevřela oči, ležela už v nemocničním pokoji. Hlavu měla obvázanou a na žebrech cítila další převaz, pro fixaci. Krk jí zdobil krunýř. Na stoličce vedle ní podřimoval Kryšpín. Byl vzhůru, jakmile se pohnula. 

“Co se stalo?” zasýpala.

“Ahoj Nat, … to je na dýl. Jak se cítíš?”

“Ujde to,” a pokusila se usmát. “Chvilku tu asi pobudu,” naznačila směrem k trupu těla. “Tak asi klidně vyprávěj…”

Kluk nejdřív otálel ale pak se rozpovídal. O tom, jak byli všichni už vyčerpaní a pražilo to slunce. Jak Cash na všechny řval, jak sklouzla z toho mostu a i to, jak se zablesklo a rozhořel se ten oheň. Všichni se snažili pomoc dívce, která zůstala z části na laně a zčásti ve vodě a byla mimo sebe. Takže efektu, který měl přijít až později nikdo nevěnoval pozornost. Až po chvíli si někdo všimnul, že uprostřed těch plamenů něco je. Nebo spíš někdo. 

Byl to Cash. Nehýbal se. V trupu měl totiž zaražené kopí. Její kopí. Než se k němu dostali, bylo už pozdě.

 

“Ale, ale já nic neprovedla!” bránila se.

“Jasně, že ne Natali! Bylo to přes 20 metrů! To jsme všichni řekli i policii… ale víš…” poškrábal se na hlavě. 

“Ale co?” vyděsila se až jí píchlo na hrudi. Nadzvedla se na loktech.

“Víš, já, já měl jsem nějak oči jen pro tebe. Rekvizity jsou… jsou moje parketa. Odpovídám za ně a…”
“A co? Tak už to řekni přece!”

“Ta kopí byly drahé unikáty. Měli jsme jen dvě. A já, to rezervní jsem nějak zapomněl. Našel jsem ho až odpoledne, když jsme se vrátili z placu…”

Ruce jí podklesly. Dopadla zpět do své postele. 

Pak si vzpomněla. Dokud budeš mít ten medailonek u sebe, nic se ti nestane. 

“Děkuji babičko,” zašeptala Natálie. 

“Říkala jsi něco?”

“Jo, že ti děkuji,” podívala se mu přímo do očí. “Ty… nevěříš, že bych, že bych mohla..”

“Rozhodně ne,” zavrtěl hlavou. 

Z posledních sil se zvedla a políbila ho. Nehody musí být věrohodné a tajemství musí zůstat v bezpečí. A jen u ní.

 

Dotočení klipu se nakonec ujal sám Derek. Poupravil scénář, použil jen pár prvků a přejmenoval jej. Digitální pohoda se nakonec stala hitem léta. S nižšími náklady, stejnými akrody a jiným textem nakonec Anita V prorazila. 

Stačilo uvěřit. A vše šlo, jako po drátkách!