Panu profesorovi v osmdesáti hráblo. Nikdy jsem o té duševní chorobě neslyšela – od jisté doby začal běžné věci kolem sebe považovat za různé odrůdy dubu. Došlo mi to na letišti, když si pan profesor fascinovaně prohlížel orientační plán na zdi. Očima hltal změť tenkých čar a nedbaje lidí, mával na mě holí a hulákal přes celou halu: „Alžbětko! Honem! To musíte vidět! To úžasné prokreslení letokruhů! Visí tu na zdi nádherný exemplář dubu spletitého, quercus perplexus!“
Vydala jsem se k němu davem spěchajících lidí, kufřík na kolečkách drkotal za mnou. Sledovala jsem, jak ten čiperný pán odkládá hůl, vytahuje zápisník, hledá tužku, olizuje prst, listuje prázdnou stránku a nespouštěje oči z plánu letiště, zuřivě si všechno zapisuje. „Nádhera!“ věnoval mi rozzářený pohled. „Vyskytuje se i na nádražích, Alžbětko. A lze ho spatřit též na větších poštách, úřadech a podobně. Ale tohle je dosud největší exemplář, jaký jsem viděl! Nádhera!“
Zpětně jsem si začala uvědomovat všechny dřívější náznaky té nemoci u pana profesora. To, jak v posledních textech, co mi – jakožto svojí asistentce – dával ke korektuře, zaměňoval buk za dub (ano, dub sice patří do čeledi bukovitých, ale pan profesor je kapacita evropského formátu, ne nějaký dendrologický zelenáč). Nebo před měsícem, to si pochutnával na štangli salámu se slovy: „Hmmm… dub uherský!“ A při čtvrtečním mariáši s kolegy botaniky zase neustále trumfoval žaludem, místo aby ctil barvu, jak vyžadují pravidla. Kolegům se za to sice upřímně omlouval, ale pod vousy si brblal, že dub je stejně nejvíc.
Když mi sdělil, že se vypravíme letadlem do Litvy navštívit staleté stromy, rozmlouvala jsem mu to. V jeho věku pobíhat o holi hlubokými, neznámými lesy v cizí zemi mi připadalo jako šílenství. Nedal si ale říct, že prý musí vidět nejstarší zástupce rodu quercus, než umře. Trochu jsme se pohádali, ale byl neústupný a když jsem na něj v rozčilení křičela, že je palice dubová, tvářil se polichoceně. Mělo mě to varovat.
Pan profesor sklapl zápisník a vyrazili jsme k terminálu. Cestou pusu nezavřel, co chvíli zahlédl u některého z kolemjdoucích turistů dub slaměný (quercus stipula), dub žabkový (quercus leiopelma) nebo dub mořský (quercus mare). Pořádně se cestou zadýchal. Využila jsem toho a zkusila ho naposledy přesvědčit, ať si výpravu ještě rozmyslí. „Pořád se můžeme vrátit,“ říkala jsem mu. „Jak chcete chodit po lesích, když se zadýcháváte už na letišti?“
„Kdepak, Alžbětko,“ řekl mi vážným hlasem. „Pro mě už není cesty zpět.“
Airbus se odlepil od země. Za okýnkem se mihla Kněževes, nad Horoměřicemi zaklapl podvozek a nad skládkou komunálního odpadu v Úholičkách jsme zapluli do mraků a nasadili směr Litva.
Obvykle létám ráda. Tentokrát jsem se ale utápěla v chmurách ze zřetelně se stupňujícího šílenství pana profesora. Co chvíli do mě šťouchal a ukazoval z okýnka na nekonečnou načechranou záplavu bílých mraků pod námi. „Vidíte, Alžbětko? To je nádhera! Koruny dubů oblačných kam až oko dohlédne. Quercus nebula. Úchvatné! Vyznačují se častou migrací v širokých frontách. Existují i tmavé druhy, Alžbětko, quercus procella například, z těch na podzim padají blesky.“
Bylo mi do breku. Chytla jsem pana profesora za ruku a plnými doušky vnímala, jak nadšeně zírá na mraky a šťastně brebentí nesmysly. Obejmula mě úzkost z naší pomíjivosti. Celý život na sobě pracuješ a sbíráš znalosti, nakonec ale stejně umřeš nebo zešílíš a všechny tvé zkušenosti a vzpomínky s tebou. Jsou pryč. Vniveč. Dolehlo to na mě jak bourací kladivo.
„No tak, Alžbětko,“ usmál se na mě konejšivě pan profesor a podával mi kapesník. „Teče vám míza.“
– – –
Do hotelu v Litevském pohraničním městečku jsme dorazili v podvečer. Pan profesor hned po večeři usnul jako špalek, zato já jsem nemohla zabrat a dlouho do noci jsem se zaměstnávala přípravou věcí na zítřejší výpravu do lesa. Po půlnoci ale únava přemohla i mě.
Ráno jsme posnídali v hotelové restauraci. Výtečná volská oka představovala skvělý start do náročného dne, i moje nálada se od včerejška spravila. A pan profesor dokonce za celou snídani nic nenazval dubem.
– – –
Les se vyznačoval mírně zvlněným terénem. Turistickou cestu jsme brzy opustili, pan profesor se nechal slyšet, že trasu určí sám, že pozná, kam jít. Pochodoval na svůj věk velice vytrvale a neúnavně. Na zádech poloprázdný ruksak, v ruce výletní hůl s hrotem. Zaníceně se belhal od stromu ke stromu, ztěžka oddychoval, ale nezastavoval. Dělal mi starosti – úplně ignoroval své omezené síly, jako by nebral v potaz, že cesta zpět bude stejně náročná jako cesta tam.
Připomínal dítě v hračkárně. Přejížděl rukama po kmenech obřích, starých stromů, nazýval je jejich odbornými názvy a cestou od jednoho ke druhému mi nadšeně vykládal různé zajímavosti.
„Pane profesore, šetřete se trochu! Když vám dojdou síly, já vás odsud neodnesu,“ volala jsem na něj na oko žertem, ale s vážnými obavami uvnitř. „Já už taky nemůžu,“ zkusila jsem to vzít na sebe.
Profesor nedbal. Ohmatával kmeny stromů čím dál pečlivěji a… skoro bych řekla, že vášnivěji. Jeho dotyky byly plné lásky a obdivu. Téměř jako by stromy objímal a mazlil se s nimi.
„Tohle je úžasný exemplář!“ křičel nadšeně. „Ale není to ten, který hledám!“ A hned pospíchal k dalšímu, hlouběji do lesa.
„Copak, blbě líbá?“ zažertovala jsem, ale bylo mi úzko. Musela jsem něco udělat, takhle se pan profesor strhá a naše výprava špatně dopadne. Měla jsem být důraznější už na letišti. Ne, na letiště jsem to vůbec neměla nechat dojít, měla jsem to utnout hned v zárodku. Neměla jsem s ním jezdit. Já nevím, co jsem vlastně neměla udělat.
Před námi se rozevřelo lesní údolí s tím největším a nejstarším dubem letním, jaký jsem kdy viděla. Mohutné kořeny se kroutily po zemi a sbíhaly se v kmen tak silný, že by na jeho obejmutí bylo potřeba nejméně pěti profesorů. Kmen majestátně stoupal spodními patry lesa, téměř bez větví až k rozložité koruně, která se ochranitelsky rozpínala nad okolními stormy. Musel být rozhodně stár nejmíň třista let. Připadala jsem si pod ním jako zrnko prachu v chrámové lodi, dýchala z něj odvěkost bohů.
Pan profesor musel být u stejného vytržení jako já. „To je neuvěřitelné, Alžbětko!“ vydechl vzrušeným hlasem. Aniž se na mě podíval, vydal se překotným tempem kupředu a za chvilku stanul u paty obřího stromu. Spěchala jsem za ním. Fascinovaně zíral chvíli na kmen, chvíli do koruny. Zprudka oddychoval a nevěřícně hladil obří kořeny, z nichž některé mu sahaly až po pás. Otočil se ke mně, jeho rozzářené oči se smály.
„To je on, Alžbětko,“ sípal blaženě, ve tváři celý rudý. Odložil hůl i ruksak a opatrně se posadil mezi kořeny jako do křesla.
„Je nádherný,“ řekla jsem. „Odpočiňte si, než se vydáme domů.“
„Alžbětko, prosím vás, mám v ruksaku takové velké, ploché pouzdro, takové desky,“ oddechoval prudce. „Vyndáte mi ho?“
Natáhla jsem se pro jeho batoh a rozvázala smyčku. Prošátrala jsem obě vnitřní kapsy a našla desky, o kterých mluvil. Byly docela tlusté a těžké.
Slyšela jsem pana profesora, jak ještě říká: „Víte, já jsem doma.“ Měl zavřené oči, tvář blaženou, tělo zanořené v kořenech prastarého předka dnešních dubů. Podávala jsem mu desky.
„Tady, pane profesore.“
Nenatáhl se po nich. Ani se nehnul, ani jediný zvuk nevydal. Srdce se mi rozbušilo panikou. Nahlédla jsem do pouzdra. Ležela v něm zdobená plechová plaketa s malebně vyrytým nápisem:
Zde odpočívá, roste a prospívá
quercus sapiens.
