Světlo baterky ještě jednou pečlivě prozkoumalo oprýskanou omítku, přejelo po uschlém křoví opodál a definitivně zhaslo.
„Nic, tady nikdo není,“ zabručel strážce.
„Mrknem do patnáctky,“ řekl druhý. Pojistka na pistoli cvakla do neutrální polohy a kroky těžkých bot strážců se pomalu vzdalovaly. Milan s Bárou, krčící se za zrezivělou kanalizační rourou, si oddechli. Tak tiše a opatrně, jak jen to šlo. Strach z prozrazení pomalu opadal.
Kroky strážců zmizely v dálce a stará nádražní hala se opět ponořila do tmy a ticha.
„Jdeme,“ sykla tiše Bára. „Už jenom přejdeme halu a na konci je východ.“
Svoboda byla na dosah. Bára říkala, že stará hala stojí hned u hranice, za kterou už Milana čeká vytoužený nový život, svobodná společnost, možnost volně dýchat a nemuset se skrývat před úřady a totalitním režimem „svobodně“ zvoleného Vůdce. Jeho touha teď, tváří v tvář cíli, dosahovala vrcholu.
Ovšem byla tu i druhá stránka věci, druhá emoce, snad ještě silnější než touha po svobodě. Převaděčku Báru poznal sotva před pár týdny. A během těch vzrušujících dní, kdy mu pomáhala s plánem útěku, kdy zjišťovali optimální trasu, falšovali pracovní průkaz, aby se Milan coby novopečený zaměstnanec Státních drah dostal až sem… Zkrátka v sobě našli zalíbení, možná až příliš silné.
Bára ho zkoušela přesvědčit, aby zůstal. On ji zase, aby uprchla s ním. Obojí marně. Byly to ale krásné dny. A na konci staré nádražní haly ty dny skončí. Tam se jejich cesty rozdělí.
Budeš mi chybět, převaděčko Báro. Chvíli jsem dokonce zvažoval, že bok po boku s tebou by se život v té diktatuře dal snést. Ale co naplat, touha po svobodě nakonec převážila. Chtěl jsem tě přesvědčit, abys uprchla se mnou, ale sama tvrdíš, že musíš převést ještě spoustu takových, jako jsem já. Odvracela jsi přitom tvář, ale tu slzu v oku jsi přede mnou zakrýt nedokázala.
A potom taky přátelé… ti co tu zatím zůstali. Budou Milanovi také chybět, vždycky veselý Marek, věčná pesimistka Jitka, nerudný Emil… Tak dost, soustřeď se. Až budeš venku, pošleš Báře pohled a budete si psát. Tak. A snad se časem umoudří a zdrhne taky.
Opatrně našlapovali a zrakem se snažili proniknout tmou, aby je neprozradilo zařinčení náhodně nakopnuté staré lahve nebo plechovky. Strážci práva a politického pořádku sice už dávno zmizeli, ale staré haly dokážou i sebemenší zvuk pořádně zesílit.
„Zastav,“ sykla Bára. „Jsme tu.“
Ve tmě se rýsovaly železné dveře. Na ty si Milan nepamatoval, v plánech žádné nebyly.
„Dveře?“ zašeptal udiveně.
„Pst!“
Bára sáhla do kapsy. Vytáhne jistě olejničku nebo tak něco, pomyslel si Milan. Bářina ruka se vynořila. Držela malý předmět, Milan ho nejdřív nemohl rozeznat, na olejničku to ale bylo moc malé.
To je… to je přece… píšťalka? Ano, píšťalka, jakou používají sportovní rozhodčí.
Ta strašně hlasitá.
Milan oněměl překvapením.
Bářiny rty píšťalku semkly a plíce se nadmuly v mohutném nádechu.
„Báro…?!“
Milanovi problesklo hlavou jediné možné vysvětlení, byť naprosto neuvěřitelné. Jediné slovo. Zrada. Co to má znamenat? Báro, copak všechny ty dny a ty… noci?! Jak je to možné, takhle se v člověku splést?
Musí okamžitě jednat! Teď jde o všechno!
Pííííííííísk!
Adrenalin v Milanových žilách zafungoval bleskově. Jeho ruce se sevřely kolem Bářina hrdla a v návalu emocí stiskly tak silně, že píšťalka ze rtů vypadla a Bára zachroptěla.
Touha po svobodě v okamžiku zvítězila nad láskou k převaděčce Báře. To si vlastně Milan ujasnil už před časem. Upřednostnil přeci útěk před životem s ní, jinak by tu teď nebyl. Nyní ho jen okolnosti nečekaně donutily proměnit tuto myšlenku v čin. Čin tak nečekaně a nevyhnutelně drastický… Ale v danou chvíli pro šokovaného Milana logický, nezbytný a jediný možný.
Bářina kolena se podlomila a její bezvládné tělo se svezlo do prachu a suti. Milan povolil stisk.
Železné dveře se rozletěly dokořán.
Starou nádražní halu zalilo ostré svělo.
V tom světle se ze dveří vysypalo několik postav.
„Překvapení!“ ozvalo se sborově.
Veselý Marek s párty čepičkou na hlavě. Pesimistka Jitka s lahví šampaňského. Nerudný Emil s balíčkem převázaným stuhou. A další kamarádi a kolegové.
Proti nim Milan a u jeho nohou nehybné tělo převaděčky Báry.
Rozhostilo se ticho. Veselému Markovi ztuhla tvář překvapením, nerudnému Emilovi spadla čelist, pesimistce Jitce vylétl konečně z lahve špunt.
Plop!
„Máš… narozeniny, nezapomněls?“ špitla Jitka. „Bára ti tohle překvapení chystala strašně dlouho…“
Jo, zapomněl.
Fuck.
