“Těžko říct, kdo byl první, jestli vejce nebo slepice. Ale tady, tady byl rozhodně první strom,” usrknu kávy ve stylovém bistru.
“Já vám k tomu zkusím říct, co půjde a vy si to nějak … přeberete …” zadívám se do našich odrazů v naleštěné vitríně kavárny. Vlastně my sami tady sedíme, jako figuríny, lákající další zákazníky. Jak chytré. I když nevím, koho by zaujali dva muži na kraji 40tky. Ale proto jsme tady. Abychom dali dohromady moje řídnoucí vlasy, začínající šediny mého společníka a vystavěli na nich něco, co ze mě udělá víc, než jen běžného člena společnosti. Stylový oblek, nové boty a hodinky už odpočívají na židli vedle mě. Aby ne, butik, ze kterého jsou je vzdálen jen pár kroků a při větším nákupu nabízí lákavé slevy. Základy jsou tedy položeny, teď už je potřeba to “jen okecat”.
A pak, pak se budou dít věci.
Abyste tomu rozuměli, pocházím z okraje Prahy. Z místa, kde v době mého dětství rostla sídliště, jako houby po dešti. A právě v jednom z nich našla tehdy domov naše rodina.
Takovým, jako my, se říkalo náplava. Dva mladí manželé, mí rodiče, se totiž krátce po svatbě rozhodli, že zůstávat v rodném městě už není pro ně a tak hledali místo. Místo budoucnosti. A protože ta plánovaná budoucnost zahrnovala i mě s bratrem, rozhodli se, že nejpříhodnější lokalita, která skýtá jak pracovní místa, tak vychvalované školy je právě v Praze.
Doma jim to nikdo nerozmlouval. Trend odchodu dětí do velkých měst byl v plném proudu, devadesátá léta klepala na dveře. Sotva rok po nastěhování do jednoho, z tenkrát krajních, panelových domů na vnější hranici Matičky měst přišla jak práce a novomanželská půjčka, tak i očekávané potomstvo.
A tak jsme se tu s bráchou objevili my. Paneláková generace, která trávila celý rok v betonové džungli. Vyrostli jsme tu, naučili se vše o životě velkoměsta. A protože jsme měli kliku, na část léta nás rodiče pravidelně svěřovali do péče prarodičů na venkově, abychom “nezapomněli na své kořeny”.
Přiznávám, v tom jsme měli opravdu štěstí. Jako ostatní sídlištní děti jsme se naučili, jak přežít v úmorném vedru bez stromů a zeleně, kdy z panelů kolem nás sálalo horko po celý den. Nejhorší to snad bylo v pět odpoledne, kdy už slunce prohřálo i vše kolem.
My dva jsme ale byli jiní. Z vesnice jsme měli rádi hodně vzduchu, přírodu a volnost. Nejčastěji jsme tak skončili na prostranství za sídlištěm. Zatímco ostatní děti řádily a na ulici kreslily křídami vše co je napadlo, my jsme se zdekovali sem.
Přirozenou bariérou mezi městem a dalším světem byla dlouhá řada kontejnerů pro komunální odpad. Za ně se odvážil málokdo. Všichni sem házeli vše a kdykoli je to napadlo a tak v jejich okolí začal postupně bujet čilý život.
Matky úzkostlivě nabádaly své ratolesti, že “za konťáky se nesmi”, protože tam číhalo zlo. Ježci, divoké kočky, nějaká ta krysa, mravenci… každý měl jiného oblíbeného nepřítele, kterým strašil. Na koho byla zvířena krátká, ten byl varován před jedy a pastmi na veškerou tu havěť.
Nicméně navzdory všem těm závažným varováním jsme se právě touhle cestou po pár krocích dostali z obytné zóny do naší džungle. Nebo spíš savany. Po procházce vysokou travou, která nikoho nezajímala, jsme dorazili až k nejvyššímu a také jedinému velkému stromu v celém okolí. Bylo mu snad sto let.
Tam jsme zažili všechno. S bráchou jsme tu testovali práskací kuličky, zakopávali poklady a prvně si dali cigaretu i panáka. Vytáhl jsem tam svou první holku na rande. A políbil ji. A dozvěděl se, že jde i blbě líbat. I že není moje holka. Schovával jsem se tam s monoklem, jak volské oko, před zraky našich. Protože blbě líbat se teda i může ale ne holku vašeho souseda a šéfa gangu dvou nejdelších ulic v okolí.
Tak chutnala naše svoboda. Hořce, sladce ale hlavně tak, jak jsme si sami usmysleli.
Jenže pak přišel rok 2000. Svět se měnil průběžně ale náš zlom přišel až tady.
“Změna tě nebolí, dokud se tě nějak nedotýká,” řekl mi tehdy brácha. V ruce žmoulal kus trávy. Byl starší, o něco zkušenější a tak většinou míval pravdu.
“Ale nás se nic nedotýká,” oponoval jsem prostě.
“To přijde. Počkej, až se tu objevěj ještěrky,” děl dál svou. Vzal do ruky nové stéblo trávy a vložil si jej do pusy, jako to dělávají kovbojové. “Strejda říkal, že ty přivezou materiál a budeme mít po prérii.”
Vylezli jsme teda na strom a až do noci jsem na ně čekali. Ale ještěrky nikde.
S blížící se tmou jsme museli naše stanoviště opustit a vrátit se domů. Tak jsme pro jistotu alespoň uhnětli několik koulí z bahna pod stromem na obranu našeho posvátného místa. Schovali jsme je u jeho kořenů a pokusili se je zamaskovat.
Za krátký čas jsme ale ten dotek přeci jen pocítili. Nejdřív jen tak kroužil kolem nás. Začalo to řečmi o modernizaci, o změně nějakého “spotřebního chování”, mě to tehdy nic neříkalo. Strejdové nasadili vážné výrazy, když na tohle téma přišlo a tety si nadšeně šeptaly něco o nákupech a možnostech, jaké tu ještě nebyly. A zatímco ženy se evidentně tetelily blahem, muži vypadali nějak … obezřetněji a někteří i sklesle. Jako by to blaho nebylo úplně jen tak. Až po letech jsem pochopil proč.
A tak se jednoho dne v naší prérii, v tom námi vyhlášeném nezávislém území začaly prohánět obrovští železní ještěři. Byli skuteční. Přesně dle předpovědi. Mohutné stroje sice nenaplňovaly naši představu o jednom z nejhorších nepřátel a salvy koulí z bahna na ně neměly žádný vliv ale byly tu.
Rozryly půdu, posekaly trávu i drobné chroští. Dokonce zmizeli i kojoti, jak jsme říkali divokým kočkám. Všechno se dalo na úprk. Jen ptáci shlíželi z drátů vedení vysokého napětí.
Netrvalo to ani tak dlouho a místo savany se objevil plácek a na něm vyrostly základy. Z těch pak vyšly nosníky, které tvořily kostru obrovské budovy. Naši nám pak vysvětlili, co se chystá. Praha dostane první velké obchodní centrum. Místo, kde bude hodně obchodů pod jednou střechou. U kterého bude obrovské parkoviště pro velké množství aut. A kam budeme chodit pro boty i pro rohlíky.
Vyjádřil jsem obavu o živobytí paní Chýlkové, která vedla v ulici samoobsluhu a pana Jendy z řeznictví. Ale to bylo asi tak všechno, co jsem mohl.
Ze vzpomínek mě vytrhla vůně kávy. Můj společník si přisedl a jeden z šálků postavil na mou stranu stolu.
“Co ode mě budete tedy potřebovat?” obrátil jsem se k němu.
“Potřeboval bych o vás zjistit víc, pane Jánský. Vaše kandidatura bude trochu oříšek, protože jste nikdy příliš nebyl aktivní v otázce života vaší městské čtvrti, ale do karet by nám mohlo hrát to, že alespoň nemáte žádnou skvrnku, protože nemáte žádnou politickou minulost. Budete se divit, ale i to je teď obrovské plus.”
Nedivil jsem se.
“Dnešní schůzka bude kratší, položíme společně základy naší spolupráce. Přeci jen zatím sbíráte zkušenosti, dáme tomu tak 30 minut a uvidíme,” pohlédl na hodinky, jako by trochu spěchal a podobným lidí jako já měl dvanáct do tuctu. “Zatím je to zastupitelstvo, nechcete být prezident republiky,” opět se pousmá, “tak pojďme tedy začít tím, že dáme dohromady nějaké vaše motto. Takovou tu větu, na které vám to Píárko postavíme.”
“Vě-větu?” nechápal jsem. Čekal jsem nějaký hlubší profil, se kterým budeme pracovat. Dlouhodobé cíle, filosofii.
“Jó, jó, něco jasného, krátkého, na co budou lidi slyšet … něco, co je přinutí zaškrtnout to vaše jméno na volebním lístku … prostě aby s vámi soucítili, souznili, … no našli se v tom.”
Udělalo se mi trochu mdlo. Tyhle kecy jsem nesnášel. Populární hesla, chytlavé rýmovačky a propagaci líbivých ale neurčitých cílů. V duchu jsem opět cítil silnou touhu obejít kontejnery naší denní mysli a vydat se zpět na místo svého dětství. Vylézt na strom a třeba celý den tam sedět a kochat se výhledem do dálky, dokud slunce nezapadne.
V ten okamžik mi to došlo. Beze slova jsem se zvednul. Odstrčil jsem židli i tašky s drahým oblekem a doplňky.
“Pane Jánský? Bedřichu?” slyšel jsem někde v dálce za sebou.
Jako v mrákotách jsem došel do středu atria obchodního domu, na jehož rohu stála kavárna. Tady. Tady to bylo!!! Přesně v tomhle místě stával náš strom. Další mohutné zaprotestování žaludku. Do očí se mi draly slzy. V místě, kde stál dříve staletý mohykán, který překonal všechny rozmary počasí a všechny politické režimy, zel jen orientační plán a cedule McDonaldu. Nikdy mě nenapadlo, že strom by mohl být poražen lidským konzumem a ne potřebou dřeva ale stalo se.
“Chceme vybudovat své Místo budoucnosti.”
“Co jste říkal?” PR manažer stál hned za mnou.
“Chceme vybudovat své Místo budoucnosti,” zopakoval jsem.
“To je, to je ale geniální! Krátké, výstižné! A ten příslib v tom! No, v tom se najde tolik lidí!” rozzářil se.
Zatímco spustil salvu o cílových skupinách, stál jsem tam tiše dál. Pomalu ale jistě mi začínala docházet ta paradoxní situace. Něco takového totiž podle babičky prohlásili naši, když se stěhovali na vysněnou periferii Prahy.
Je to věta, která pomohla jejich dětem k dobrému vzdělání, novým možnostem ale je to i příčina, proč padl strom, který jsem miloval. Protože on pro někoho jiného součástí té budoucnosti nebyl.
Tehdy jsem s tím nemohl nic dělat. Otočil jsem se. Můj společník už byl doslova přilepen zpět na své židličce a právě s někým živě diskutoval po telefonu a čmáral poznámky do značkového notesu.
V tu chvíli jsem si uvědomil, proč můj žaludek dělal ty šílené kotrmelce. To se ozval strach. Strach z toho, co mám udělat teď. Protože chtě nechtě, i když povedu toto místo k rozvoji, vždy bude hrozit, že pokácím strom někoho jiného. Ve jménu dobra, pokroku a vývoje. Ale teď, teď mám alespoň možnost mít to slovo.
Jsem stopař příběhů a snů. Kromě psaní mne můžete potkat i na mém druhém projektu Strom snů.