Pád

Za celou dobu svojí existence jsem neměla nehodu. Dobře, tak kecám. Měla. Ale jen jednu, to je jako žádná. Čísla do pětky se v matice vždycky zaokrouhlují směrem dolů. No ne? V současné chvíli mi je ta nula ale celkem k ničemu. Letím ze skály v naprosto úchvatném červeném cabriu.

To auto není moje. I když bych byla hrdá vlastnit tenhle kousek. Klasická Corvetta 1960 se na českých silnicích jen tak nevidí.

Do téhle nezáviděníhodné situace jsem se dostala celkem prostě. Ráda bych podotkla, že nejsem řidič. Jsem pouhý spolujezdec, jako většinou. Řídí Marian, jinak zvaný Mařenka. V úzkých kalhotech, s načerno nalakovanými nehty a prstenem na ruce působí i v tomhle vozidle poněkud mimo. Kdyby mohl, byl by gay, věřte mi. Ta škatulka by byla pro něj snazší. Jenže není.

Jeho život mu kromě zazobané rodiny s židovským původem ztěžuje i jeho poněkud přerostlé ego a jen občasná ochota sdílet co si vlastně myslí. Nedostatek svalů vždy vynahrazoval čtením knih, bohužel díky tomuhle koníčku časem došel dojmu, že jeho IQ značně převyšuje ostatní jedince společnosti. A jak se říká, je jen kousek od naprosté geniality k naprostému šílenství.

Mám pocit, že onu pověstnou hranici jsme překročili asi tak před pěti vteřinami, kdy jsme prorazili svodidla.

Život s Mařenkou byl vždycky trochu jako horská dráha. Chvíli nahoře, chvíli dole. S tím rozdílem, že jste nemuseli platit za lístek. On by vám ho stejně nikdo nedal, protože není, kde ten debilní vozíček zastavit. Jakmile sjedete po posledním šíleném kroutivém samospádu dolů a žaludek si stihne uvědomit gravitaci postrádající přetížení, ocenili by jste, jako já, sklenici vychlazené coly a jako záplatu za ten stres kuře z KFC. Se salátem, samozřejmě.

Zdravý život – delší život, tak nějak se to říká. Jenže tam dole nikdo nečeká. Možná tak sluha po vás hodí okem a na klíně vám přistane sáček s jídlem, co ani nestihnete sníst, protože už jede zase do kopečka za dalším dobrodružstvím.

A tak to šlo pořád. Jenže i tohle se časem zají. Zvlášť, když se všeho, na co se vám přijde musíte zodpovídat. V podstatě se známe od narození. Narodili jsme se ve stejné porodnici. Mařenku hlídala moje mamka, když si ta jeho šla dát utajené cígo. Mezi židy bohéma moc často nepotkáte a tak se není divit, že když je syn po ní, je to jejich obci trochu víc na očích.

Roky skrývala chuť ke svému stylu života, jen aby ho ochránila. Slovo ortodoxní jeho otec neuznával, on ho žil, byl doslova jeho ztělesněním. Mařenka nikdy nebral drogy ale přesto na vás působil, že žije kdesi mimo. Jako by se neustále o něčem rozhodoval. Jednou mu v rámci tiché domácí revolty spletla z dlouhých černých vlasů copánky. Vypadal groteskně a drsňácky zároveň. Ten večer jsme se vypařili na koncert a oslavili tak jeho 19té narozeniny. Potají, samozřejmě.

Strávili jsme spolu každou volnou chvíli do školky až poslední den na vysoké. Tam přišel zlom. Tu noc jsme se pohádali. Seděli jsme v naší oblíbené houspůdce kousek od Ípáku. Centrum Prahy. Bylo to naše místo, protože skrze hudbu nebylo skoro slyšet vlastní myšlenku a pro oba to byla určitá forma výplachu z hlavy a útěku z reality.

Většinou jsme tam jen seděli a kreslili si vzkazy na papírky. Co by studentka grafiky jsem tak trénovala “komunikaci s okolím” skrze obrázky. On jako budoucí advokát pokoušel osud a svou trpělivost při smolení prostých obrazců doprovázených textem.

Občas jsem pak našla podobný vzkaz i v batůžku nebo peněžence. Většinou obsahoval nějaký nehorázný vtip na úrovni, celý papírek byl úhledně vložený do obálky a zalepený rodinným pečetním prstenem, jako by si chtěl být jistý, že jej neuvidí nikdo nepovolaný. Bylo to vtipné a smutné zároveň. Trochu paranoidní. Ale co už.

Tu noc se ale něco šeredně zvrtlo. Mařenka byl neklidný, pořád o něčem mluvil a nebylo mu kloudně rozumět jediné slovo. Pořád si hrál s prstenem na ruce. Zkoušela jsem to chápat. Nicméně narozdíl od něj mě nečekala žádná zásadní budoucnost.

Neměla jsem od tatínka příslib prima místa u známého, ani jasnou představu o svém životě. Na účtě nulu a na krku nájem a splacení půjčky na školu. V podstatě jediné co mě drželo poslední dva měsíce od jistého zhroucení byla myšlenka na to, jak se přestěhuju a prostě nějak začnu. Sama. Možná si koupím psa. Nebo ho spíš někde najdu. A bude to super. Určitě.

“Už se uklidni …. vypadáš jako …dočkat …… ná-NA.”

“Cože, jako že CO?” natahovat jsem uši skrze rámus.

“Říkám, že ……. …… …. ….. kur…. rát, rozumíš?” snažil se přehlušit zvukem tepající klub.

“Já ti fakt nerozumím!” snažila jsem se překřičet hudbu. Marně. 

Pak už se to vezlo. Po týdnech bez odpočinku a spánku, po probdělých nocích nad skriptama se zkoušek a nejisté budoucnosti jsem dostála své pověsti o uzlíčku nervů. A on místo, aby mě uklidnil ještě přilíval olej do ohně jakýmsi důležitým, leč pro mě dementním nepochopitelným poselstvím.”

“Nechápu, co se mi to snažíš říct, absolutně,” hodila do sebe panáka na “oslavu”. “Mám toho fakt dost”. Zase šlo jen o něj. Zase se mu „určitě něco stalo.“ Tahle hysterie už byla prostě moc.

Od té doby jsme se neviděli. Až teď. Uběhlo pět let.

Asi bych vám měla něco osvětlit. Zatímco se svět na chvíli zastavil, jako se to už pár minut před smrtí stává. Když jí jdete přímo vstříc. Vlastně pro mě to auto ještě nespadlo. Nikdy nespadne. Pořád bude viset ve vzduchoprázdnu nebo se pomalu snese jako sněhová vločka k zemi. Jo, přesně tak to bude.

Já tam totiž nejsem. Měla bych být. Všechno to vidím! Ale jen zprostředkovaně. Bezpečnostní kamera v autě totiž zachytila všechno. I zvuk.

“Dál jsem neměla odvahu se dívat,” hlas patří ženě po mém boku. Mařenkova mamka. “Policie ten záznam uvolnila až včera,” další mocné potáhnutí z cigarety.

Pořád sedím jako opařená.

“Nikdo ti to nevyčítá, zlatíčko. Nemohla jsi tam být,” típne cigaretu do popelníku. Noblesně. “Ale měla by jsi to vědět. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem ho naučila žít ve lži,” po tváři jí steče slza. “Nikdy nebyl sám sebou, tak jak to viděl u mě. Já tím chránila jeho, on zase mne. Aspoň někdo se postavil na vlastní nohy a žije podle svého přesvědčení,” smutně se usmála.

“Víte já, …” nějak jsem neměla odvahu jí říct pravdu. Že jediný celých těch pět let jsem měla chuť zvednout telefon a zavolat mu. Nebyla jsem schopná žít podle vlastní vnitřní pravdy o nic víc, než ona.

Pomalu vstala a objala mě. Když se otočila a ladně pohodila hlavou, jak už to umí jen dámy z lepší společnosti, zahlédla jsem v jejích vlasech spletený malý copánek. Skoro nebyl vidět. Stejně jako modřina, která se pomalu ale jistě začínala vybarvovat na zápěstí. Přísná ruka otce opět ukázala zcela jasně, kam patří.

“Radši bych tam seděla já …,” prohlásila narozloučenou.

Co vlastně znamená žít podle vlastní pravdy? Co bylo skutečně příčinou pádu Mařenkova auta? Byla to kluzká vozovka, jak tvrdí policie? Asi se to už nedozvím. Nebyla jsem tam s ním a nebyla jsem tu pro něj, když mě potřeboval. Jedno ale vím jistě, ode dneška budu dělat věci tak, jak je cítím a ne tak, jak je posuzuje okolí.

Někde ve mě se spolu se vztekem začal rozlévat jistý vnitřní klid. Ten, v který jsem tolik doufala, před pěti lety. Asi to chce čas. A nespoléhat, že nám jej dají ostatní. I když zčásti to byla opět jeho práce ….

A když už jsem u toho vnitřního stavu vyrovnanosti – to auto, to auto nenechám spadnout. Nikdy!