Chodil světem, neměl nic a cítil se sám. Už dlouho putoval, od doby, kdy se narodil uplynulo mnoho času a stále nevěděl co hledá. Vstával každý den brzy ráno a spát chodil až s pozdní nocí. Šel pouští i horami, plavil se vodou a skákal vzduchem aby si urychlil cestu. Dělal to tak každý den. A pořád nevěděl.
Jednoho dne, bylo to brzy za rozbřesku, se šel opláchnout. Měl toho dost. Byl TU a přece Nikde. Chodil Světem s Svět byl všude s ním a přesto neměl nikoho. Naštvaně udeřil pěstí do vodní hladiny. Poprvé v životě udělal takový pohyb a byl překvapen jeho rychlostí. Na hladině se objevily vlnky. Jeho odraz se rozbil na kousky. Ve vodě najednou uviděl tisíce jeho očí, nosů a rtů. Radostí se mu rozzářily oči. Není jediný! Záhy se ale hladina opět uklidnila a díval se opět sám na sebe. Znovu a znovu plácal rukou do vody. Zjistil, že použije-li celou dlaň, je odraz Tisíců očí stálejší a trvá déle. Radost vystřídala touha vidět vše znovu. Ještě jednou. Naposledy … Za chvíli stál po pás ve vodě a máchal rukama sem a tam. Nic ho nemohlo zastavit. Až k večeru, kdy padal vyčerpáním, vylezl z vody.
Lehl si mokrý na břeh a pozoroval vodu. Cítil se sám. Ještě před chvíli tomu tak nebylo. Slunce už bylo daleko za obzorem a blížila se Noc. Její náruč obvykle skýtala jistou útěchu a přinášela bohulibý spánek. Dnes ale ne. Jak klesala teplota, zem přestala být prohřátá a naopak – začata studit. Mokré tělo ne a ne uschnout. Choulil se do klubka a stejně si nevěděl rady. Díky zimě nemohl usnout.
Bylo to poprvé, co Noc nevítal. Měl dojem, že jej zavrhla, když si hledal nové přátele ve vodním světě. Jakoby její důvěra byla narušena tím jediným dnem. Ale co vlastně může udělat zhrzená Noc? Bude mu nyní nepřítelem? A tak poprvé pocítil strach. Přečkal zbytek noci pod kmenem spadlého stromu. Kousek od Vody, prchlivé přítelkyně, která má ale nic mu nedávala. Jaktěživ nevyslechl tolik zvuků. Svět v noci nečekaně ožil. V křoví něco zachrastilo, pak se to přesunulo o kus dál a nakonec žbluňklo v jezeře. Listí ševelilo a stromy jako by se protahovaly a vydávaly u toho tisíce vzdechů.
Chtěl všemu říct ať zmlkne, že nemůže usnout v tom rámusu. Že ho ruší. Ale Svět ho neslyšel. Ráno už byl bezsebe. Nedostatek odpočinku, noční nepohodlí a neznámo jej rušilo tak dlouho, až v něm vyklíčil vztek. Rozběhl se lesem a kopal do stromů, děsil zvířata a spadané zetlelé listí házel do vzduchu. Bral do ruky kameny a házel je všude kolem, až opět stanul na břehu. Naštvaný na celý Svět, na Noc, na Vodu, na sebe – skočil do vody. Když si nemohl vzít a ona mu nechtěla ani dát nic z toho co ukazovala, rozhodl se, že bude její součástí po svém. Během chvíle se nad ním zavřela hladina. Tady mohl křičet, kopat a házet sebou a neznamenalo to nic. Byl její součástí a přesto neviděl nikde nic. Ani svůj odraz, po kterém toužil, o kterém si myslel, že mu bude blízkým přítelem.
Jak klesal ke dnu zjistil, že se nemůže nadechnout. Že místo vzduchu se naloká vody. Tehdy poprvé se obrátil sám k sobě. V hlubině, kde neslyšel nikoho se objevil hlas z jeho nitra. Už nekopal vzteky, jen tiše poslouchal.
Kolem ohně bylo ticho. Všichni mlčeli, snad ani vítr ne nepohnul. “A co bylo s ním bylo dál Velký Bizone?” zeptal se chlapec sedící po jeho boku.
“Tento příběh nemá konec,” odpověděl mu náčelník.
“Takže se nikdy nedozvíme, co se s ním stalo? Jestli svojí výpravu přežil?”
“Dozvíš se vše ale až časem. Za pár let, až dospěješ se vydáš na podobnou cestu. I ty na ní mnoho věcí zapomeneš a budeš se cítit vzteklý, ztratíš důvěru, poznáš strach i lásku a touhu. A pak, až si znovu vzpomeneš na náš rozhovor mi přijdeš říct, jak příběh končí.”
“Velký Bizone ale vždyť v tom příběhu žádná láska není!” oponoval chlapec.
“Vidíš a to je tvým úkolem Malý Medvěde, jít a najít jí tam.”
Jsem stopař příběhů a snů. Kromě psaní mne můžete potkat i na mém druhém projektu Strom snů.