„Sledujte ten vůz!“
Max si nestačil ani uvědomit, že se dvířka spolujezdce otevřela, tak bleskově ten muž naskočil do jeho taxíku.
„Co?“ Na víc se Max nezmohl, i tak mu půlka koblihy vypadla z pusy.
„Tu černou dodávku, rychle!“
Tak konečně je to tady! Max se zaradoval, na tuhle větu čekal už dvacet let. Někdy se dokonce obával, že ji nikdy na vlastní uši neuslyší a ve chmurnějších obdobích si dokonce pohrával s myšlenkou, že si někoho anonymně zaplatí. Třeba rok dopředu, aby na to stačil zapomenout, nebo poprosí manželku, aby někoho najala ona, aby neznal předem totožnost.
„Proboha, člověče, jeďte! Jde o život!“
Max potlačil překvapení, plně se zkoncentroval, jediným mocným polknutím skoncoval se zbytkem koblihy a dupl na plyn. Pneumatiky zakvílely a udržovaný Ford vyrazil vstříc dobrodružné honičce. To je ono! Je to tady!
„Za roh! Doprava! Tam jela!“
Ford se mocným smykem vřítil za roh do ulice, na jejímž druhém konci mizela černá dodávka v záplavě aut. Max obratnými pohyby kličkoval mezi pestrobarevnými vozy a poprvé dostal možnost si dodávku lépe, i když z velké dálky, prohlédnout.
Šlo o černý Volkswagen Transporter. Střecha se zdála být trochu oprýskaná nebo zrezlá, alespoň to tak z dálky Maxovi připadalo. Jinak na dodávce nepozoroval nic zvláštního, kromě toho, že jela rychleji, než by v takovém provozu bylo bezpečné. Max spokojeně odfrknul.
Dodávka předjela vysoký kamion a zmizela Maxovi z očí. Chvilka času prohlédnout si nového spolujezdce. Max na něj sklouzl pohledem a… no ne! Mladík vypadal jako ze snu! Černý, dobře padnoucí oblek, rozhodně šitý na míru. Bílá košile, černá kravata, brýle s černými skly, hladce oholená brada, krátký, vojenský sestřih. Maxovo cvičené oko si všimlo několika vypáraných nitek na klopě saka – tady přece oni nosí visačku se jménem, fotkou a nápisem FBI nebo podobným. Kůže za uchem se loupala – ano, tady oni obvykle nosí miniaturní sluchátko na tenkém kabelu.
Nebylo pochyb. Do Maxova taxíku naskočil tajný agent. Samým vzrušením zalapal po dechu.
„Pozor, odbočuje doleva, vidím ho za tím kamionem, nežerte mu to!“ zavelel agent.
Max mrknul do zrcátka a strhnul volant doleva. Na zakvílení pneumatik si dal obzvlášť záležet.
Dodávka se řítila z kopce, kličkovala mezi auty a mířila do přístavu. Max kličkoval za ní, vzdálenost se pomalu zkracovala. Konečně si mohl dodávku prohlédnout lépe. To, co se původně zdálo být rzí, se ukázalo být umně vyvedenými květinovými motivy ve zlatavé barvě.
„Květinářské auto?“ odvážil se zeptat. Vlastně je Valentýn, uvědomil si. Květinářské krámky v ulicích jsou zaplněné kytkami víc, než obvykle. Proč FBI honí na Valentýna květinářské auto?
„Pohřebák,“ odvětil suše agent. „Veze rakev. Neztraťte ho z očí, jde o život. Máme ještě…“ pohlédl na hodniky, „… tři a půl minuty, než se udusí.“
V Maxovi hrklo. Na jeho řidičském umění tedy závisí lidský život! Sevřelo se mu hrdlo, ale vzápětí ucítil příval adrenalinu. Dneska pojede jako nikdy!
„Pozor, helikoptéry!“ ukázal agent na oblohu.
„A…?“ podivil se Max. Nad městem běžně létaly policejní vrtulníky.
„Dva Apache, výška asi sto metrů, jeden nese dvě rakety. Zmizte z ulice. Hned!“
Max na nic nečekal, strhl řízení a vřítil se do podjezdu, vedoucího k přístavu. Všiml si ještě kouřové stopy na obloze a pak už uslyšel mohutnou ránu, jak první raketa vybouchla jenom pár metrů za nimi. Taxíkem to hodilo dopředu, jako by dostal kopanec. Max udržel vůz na silnici a pedál na podlaze a řítil se pryč z dosahu nepřítele.
„Pozor, závora!“ křičel agent.
Max si jí také všiml a on i agent se na poslední chvíli skrčili. Závora urazila střechu a Maxův Ford pokračoval v šílené jízdě ve formě kabrioletu. Max v duchu výskal radostí, škoda ho vůbec nemrzela. Tohle byla nejúžasnější jízda jeho života!
„Zbývá minuta dvacet! Kde je dodávka?!“
Zatraceně. Při vyhýbání raketě přestal Max sledovat dodávku a po té teď nebylo vidu ani slechu. Zaplavila ho panika.
„Na co myslíte, člověče?! Té ženě jde o život, nemá dost vzduchu! Vy jste to zpackal!“
Max se zuřivě rozhlížel, oči na stopkách, div mu nevypadly z důlků. Zastavil. Jet dál nemělo smysl, dodávka mohla odbočit kamkoli. Prach se usadil, motor zklamaně bublal. Agent vystoupil z vozu, Max zíral strnule před sebe. Adrenalin byl ten tam.
„Do prdele!“ Agent třísknul dveřmi a několikrát přešlápl, jako by nevěděl co teď. „Do hajzlu! Padesát vteřin.“
Maxovi bylo do breku. Takové selhání! Celý život se těšil na podobnou situaci a věděl, že se s ní vypořádá zatraceně dobře a že si možná dokonce budou tajní agenti jeho taxík vzájemně doporučovat! To všechno se teď rozplynulo jako pára nad hrncem. Selhal.
Zíral upřeně před sebe, aby se vyhnul pohrdavému pohledu agenta. A pak to uviděl!
„Naskočte!“ vykřikl. „Jedem!“
„Kam?“ nechápal agent, ale okamžitě naskočil. Byl to muž akce.
„Nevidíte to? Támhle, před námi!“ křičel Max vzrušeně, ukazoval na oblohu a sešlápl plyn. Opět byl ve svém živlu.
„Skvělé!“ vykřikl agent. „Máme ještě šanci, jste pašák! Dvacet pět sekund.“
Pod jedním z vrtulníků v dáli totiž viselo ocelové lano a na jeho konci magnet. To mohlo znamenat jediné – hodlá dodávku vyzvednout vzduchem. Stačí sledovat vrtulník, dovede je k dodávce.
Maximální rychlostí prolétli několik křižovatek na červenou, Max ve zpětném zrcátku letmo zahlédl několik bouraček, rozbořených stánků s ovocem a lidí popadaných do kašny.
„Pozor, druhá raketa!“
Jemným pohybem volantu se Max vyhnul i té, tlaková vlna poslala auto několik metrů vzduchem. Ford v plné rychlosti dopadl na vozovku a roztočená kola se opět pevně zakousla do asfaltu. Nesměli ztratit ani vteřinu.
„Vidím dodávku, tamhle zastavuje, rychle!“
Mohutným smykem Ford zastavil u černé dodávky se zlatými motivy květin. Agent ještě v pohybu vykopl rozbitá dvířka taxíku, vyskočil ven a v letu vytáhl z podpažního pouzdra čtyřicítku Smith & Wesson. Dveře řidiče pohřební dodávky se otevřely. Nad hlavou burácel vrtulník a jeho rotor zdvihal prach v mohutných vírech. Z dodávky se vyklonil muž v bílém overalu, v rukou samopal. Agent vystřelil. Muž taky vystřelil. Třesklo několik ran. Na bílém overalu rozkvetla červená skvrna. Na černém, dobře padnoucím obleku taky.
Oba muži, agent i řidič dodávky, dopadli na chodník. Max nelenil a vyskočil z taxíku. Věděl přesně, co musí udělat, jde přece o život! Zručným pohybem otevřel zadní dveře dodávky. Uviděl nákladový prostor a v jeho středu rakev, přesně jak čekal. Přiskočil k ní a odjistil západky, které ji držely zavřenou. Víko nadskočilo a pustilo do rakve vzduch.
V ten samý okamžik burácení vrtulníku prořízlo kovové zařinčení. V dodávce zapraskalo a celý vůz se zakymácel. Vrtulník právě chytil dodávku magnetem. Šlo o vteřiny!
Max se vší silou opřel do rakve. Cítil, že dodávka už nestojí koly na zemi, ale houpe se ve vzduchu. Napnul všechny svaly, rakev konečně vyklouzla z dodávky a Max za ní.
Zvuk vrtulníku slábl, až zmizel v dáli.
Prach se usadil.
„Vy jste.. vy… ona je…“ sípal agent, ležící se střelnou ránou v hrudi vedle Maxe na chodníku. Max zprudka oddychoval.
Přes okraj rakve se přehoupla ladná noha v černé silonové punčoše a dámské lodičce. Max si oddechl. Podařilo se to. Je zachráněna. Ať už je to kdokoli.
Žena se v rakvi posadila.
Max zalapal po dechu. „Magdo?“ poznal svou manželku.
„Ano, miláčku, jsem to já.“
Max nic nechápal.
Agent se postavil na nohy, trochu se oprášil a vykouzlil široký úsměv. Muž v bílém učinil totéž, oba na sebe mrkli a plácli si.
„Krásný Valentýn, zlato! Doufám, že sis to pořádně užil!“ usmála se Magda.
Max pochopil.
