Když se ozval výbuch, znělo to jako konec světa – kilometry kovového potrubí se rozvibrovaly tak mohutným rachotem a skřípěním, že mi div nepraskly bubínky. Horká tlaková vlna mnou nejdřív smýkla o vnitřní výztuž kanalizace, potom mě strhla a poslala šachtou desítky metrů jak potrubní poštu. Hlavu, ruce i nohy jsem si důkladně otloukl o vnitřní žebra roury. Proudící suť a tisíce úlomků staleté špíny mě štípaly do tváře.
Hluk výbuchu odezněl, prach se usadil a jen odněkud zdáli se ozývalo vrzání a občasný skřípot nebo kovová rána, jak porušené potrubí podléhalo svému poškození nebo si přetlak někde našel škvíru a prorval se dál do útrob staré vodárny.
Kromě ticha se rozhostila taky tma – výbuch mi musel utrhnout baterku z přezky na rameni. To je špatné, protože tohle místo skoro neznám a i když jsem před výbuchem věděl, kde jsem, teď už to nevím, protože tlaková vlna mě mohla odnést desítky metrů.
Všude je klid, ležím na zádech mezi harampádím, je čas zjistit škody. Vida, to byl myšlenkový pochod, čili mozek bude asi v pořádku. Dobrý začátek. Zvedám levou ruku a zahýbu prsty. Bolí to, ruka bude pohmožděná, ale sílu v ní mám a prsty dělají co mají. Pravačka taky dobrá.
Posadil jsem se, suť ze mě sjela jako lavina. Záda jsou ok, pár žeber asi naražených. Zkouším pokrčit nohy. Levá je dobrá, ale pravou mi projede ukrutná bolest. To je zlé. Hmatem zjišťuju, jestli někde otevřeně nekrvácí. Ne, ale skoro s ní nemůžu pohnout a že bych na ni měl přenášet váhu při chůzi, to nepřipadá v úvahu, tělem by mi projelo tisíc nožů. Budu se muset plazit nebo belhat, uvidíme.
Dobrá, sebe jsem dal do kupy. Teď je na čase zjistit něco o svém okolí. Rozhlédl jsem se, jestli někde neuvidím světlo. Nic, vše se topilo v černočerné tmě. Občasné zaskřípění se rozléhalo ze všech stran, čili mi o směru tunelu nic nenapovědělo – co taky čekat v železné rouře. Zrak a sluch nepomohly, zbýval tedy hmat. Rukama jsem prohrábl suť kolem sebe, až jsem ucítil kovový povrch tvořící koryto a podle jeho zaoblení určil směr roury, v níž jsem seděl. Na kterou stranu se vydat za záchranou? Kterým směrem hledat únik ze zborceného potrubí? Ze které strany jsem vlastně přiletěl?
Rozhodl jsem se vydat směrem, kterým po výbuchu mířily moje nohy – předpokládal jsem, že tlaková vlna mě poslala potrubím hlavou napřed, takže směrem k nohám bych se měl vracet na původní místo. Pokud mě tedy let potrubím neotočil, což bylo klidně možné, cítil jsem se jako po padesáti kotrmelcích. Ale racionálnost té úvahy mi dodávala alespoň pocit kontroly, když už ne jistoty. Vydal jsem se tedy tím směrem.
Plazil jsem se sutí a prachem. Šlo to pomalu a snažil jsem se nenamáhat poškozenou nohu, ale i tak jí každou chvíli projela mučivá bolest. Nehodlal jsem ale kvůli ní zastavovat, potřeboval jsem držet tempo, přestože mučivě pomalé, abych neztratil ten hřejivý pocit, že usilovně pracuju na své záchraně.
Urazil jsem nekonečně dlouhých deset metrů, když se vrstva suti pod mýma rukama začala zvyšovat. Plazil jsem se ještě asi dva metry do prudkého svahu, ale narazil jsem hlavou do železného stropu, navíc tak nešikovně, že mi v ní bolestí začalo třeštit.
Dobrá, bylo na čase si přiznat, že jsem tipnul špatný směr – potrubí bylo zavalené až ke stropu sutí. Bude třeba vydat se opačným směrem. Hlavně to mít pod kontrolou, nezačít se bezhlavě otáčet sem a tam, stále si uvědomovat, kterým směrem vůči původní poloze po výbuchu se vlastně pohybuju. Hlavně klid. Zhluboka jsem se nadechl zatuchlého vzduchu. Pokud je tenhle směr zasypaný, opačný bude jistě volný, rozhodně tu nejsem uvězněný bez možnosti úniku. Prostě ne.
Plazil jsem se zpět, centimetr za centimetrem. Poznával jsem po hmatu úseky, které už jsem jednou navštívil v opačném směru. Je až neuvěřitelné, jak v té tmě zbystří jiné smysly než zrak a jak podrobně hmat rozlišuje a poznává tvary různých úlomků, suti a svarů.
Po dlouhých minutách námahy jsem dorazil na místo, kde jsem po výbuchu začínal. Byl jsem tam, kde na začátku. Z toho pomyšlení se mi udělalo úzko, dokonce se mi zatmělo před očima, dá-li se to v té temnotě tak říct – ve tmě to vypadá spíš jako záblesk neurčitého tvaru na vnitřní straně víček, asi jako když spadne kapka barvy do čiré vody. Možná se na tom podepsala taky ta rána do hlavy, bolavá žebra a poškozená noha.
Zaplašil jsem chmury, nesmím jim podléhat, teď je potřeba bojovat. Zatnul jsem zuby a plazil se druhým, dosud neprobádaným, směrem. Prohraboval jsem se sutí asi dva metry, když tu jsem hrábl do prázdna. Zastavil jsem a začal hmatem zkoumat prostor před sebou. Suť mi pod rukama padala někam do hlubin. Nebylo pochyb – dorazil jsem k odbočce nebo záhybu roury přímo dolů.
Co jsem komu udělal? Na jednom konci zával, na druhém propast. Od jednoho k druhému dvacet minut plazení v bolestech, smradu a prachu. Zával může být bůhvíjak dlouhý, propast zase bůhvíjak hluboká. Chtělo se mi brečet.
Jak hluboká ta roura může být? Jsou v ní nějaké chlopně nebo žebra, po kterých bych mohl sešplhat dolů? Určitě v ní bude nějaké mezipatro, rošt, na který by se dalo seskočit. A bude tam taky vývod ven, jaký by ta roura jinak měla smysl? Znělo to všechno logicky, jenom jsem tomu sám moc nevěřil. Nemám se radši znovu doškrábat k závalu a zkusit se prohrabat skrz? Jak dlouhý může být?
Nohou mi opět projela bolest, nově se přidala křeč v žaludku a znovu se mi zatmělo před očima. Světlé mžitky tentokrát ale nezmizely, místo toho získávaly tvar. Zformovaly se v lidskou tvář, působící prastaře, ale zároveň mile a klidně. Nepoznával jsem nikoho konkrétního, celý ten výjev jsem spíš tušil než ostře viděl.
„Poslouchej své nitro,“ slyšel jsem ji říkat. „Musíš věřit!“ Přišel jsem snad o rozum? To ta rána do hlavy? „Věř svému nitru a udělej, co je správné.“
To jsou mi rady! Tvář mi začínala být povědomá, jako by se její tvar vyjasňoval. No ano, to je přece… no jistě! Vždycky mi dobře radila, ale tenkrát bývala konkrétnější, jako třeba „bež studovat“, „jez zdravě“ nebo „neseď doma a sportuj“.
„Mami?“
Tvář se usmála. „Jednou jsi nahoře, jednou jsi dole,“ řekla. „Nikomu ještě neuškodilo sáhnout si na dno,“ dodala. To už znělo líp – jak tvář dostávala určitější tvar, staly se konkrétnějšími i její rady. Matka měla vždycky pravdu a tady mi její obraz v mém podvědomí radil jednoznačně.
„Mami, fakt jsi to ty?“ zajímalo mě. Nikdy jsem nic takového nezažil, nebyl jsem si jistý, jak s jejími radami naložit. Obraz pozvolna mizel, jako dým ve větru.
Ten neobvyklý zážitek mě naplnil novým optimismem. Nikdy jsem nevěřil na telepatii, duchy a podobné věci, teď jsem byl ale v situaci, kdy jsem se cítil v ohrožení života a to člověk přehodnotí spoustu dosavadních zkušeností.
Jednou jsi nahoře, jednou jsi dole. Nikomu ještě neuškodilo sáhnout si na dno.
Nahmatal jsem znovu okraj jámy přede mnou a hodil dolů hrst kamínků a suti. Téměř okamžitě jsem zaslechl jejich náraz o dno, následovaný kaskádou ozvěn. Naplnila mě radost, tohle přeci není žádná hloubka; matčina rada bude správná, to není náhoda… Spustil jsem nohy do jámy, rukama jsem se držel za okraj a plánoval skok. Hloubka nemůže být větší, než tak dva, dva a půl metru. Pokrčil jsem bolavou nohu a připravil se dopadnout na tu zdravou. Spustil jsem se co nejníž to šlo a připravil se k pádu.
Zadržel jsem dech a pustil se. Byl jsem připravený na okamžitý dopad na dno. Ten nepřišel. Místo toho jsem si div nezlomil vaz o nějakou výztuž, nataženou napříč šachtou a poté padal nekontrolovaně asi pět metrů do hlubiny. Pád jsem zakončil tvrdým nárazem na zem, přímo na zhmožděnou nohu. Tisíc nožů si v ní zatančilo kozáčka. Asi jsem umřel, alespoň jsem se tak cítil.
Nevím, jak dlouho jsem byl v bezvědomí. Po probuzení a připuštění si, že to není jen noční můra, ale realita, jsem se rozzuřil a začal pracovat jako běsnící stroj. Bolest nebolest jsem prozkoumal místo, kam jsem dopadl. Roura končila mohutnou, zrezlou mříží, se kterou by nepohnul ani sloní bůh s párem bagrů. Vyškrábat se v mém stavu zpátky nahoru byl úkon tak nadlidský a bolestivý, že mi ho milosrdná paměť dodnes tají. Pamatuju si matně, jak jsem se doplazil k závalu a do krve sedřenýma rukama odhrabal asi metr sutiny, načež rouru zalilo světlo z mohutné praskliny, kterou jsem se protáhl na čerstvý vzduch a ztratil vědomí, které už při mě stálo z posledních sil.
Byl jsem zachráněn. S úlevou jsem zíral na nebe a přemýšlel.
Matka za nic nemůže, to moje lenivé podvědomí se rozhodlo, že se nechci s námahou plazit k závalu a naivně se upnulo k pohodlné myšlence, že snadné řešení je na dosah – že stačí skočit a jsem volný. Když jsem hodil hrst úlomků do jámy, abych ověřil její hloubku, část z nich dopadla na výztuž kousek pod okrajem a ty, co dopadly až na dno, zanikly v jejich ozvěně. A mozek si tu iluzi nechal líbit.
Nesmím věřit na snadná a zázračná řešení, zvláště ne, když mi je naservíruje moje vlastní podvědomí, navíc tak mazaně, abych ho nepoznal. Řešení svých problémů musím hledat ve svojí píli a zdravém rozumu, ne v zázracích. Podvědomí přece nemůže disponovat informacemi o vodárenském systému potrubí, které jsem nikdy před tím neviděl.
Ani moje matka ne.
