Stalo se to loni v létě. “Protestující taxikáři se nakonec pohádali mezi sebou,” hlásal tučný nadpis článku. Až na to, že nebylo léto. A nebylo to loni. “Několik desítek taxikářů se ve středu odpoledne znovu sešlo na pražském Strahově ..” jo. Bylo to totiž včera. Tak moc si přeju zapomenout, ale ani tyhle noviny, prehistorická verze googlu a nástupce babiček drbajících na zastávkách a u obvodních lékařů mi to prostě nedovolí. Prostě s tím budu muset žít.
To ráno začalo idylicky. S mojí kočkou jsme se pohádali už po ránu. Dostala jen granule bez kapsičky a prskala na mě jak ohňostroj v létě. Tedy nečekaně a odkudkoli. Pravdou je, že ta kočka ani vlastně není moje. Hlídám jí. Je to dárek pro slečnu, která se mi líbí. Pořídil jsem jí, protože jednou o kočkách mluvila a měla v obličeji ten výraz, takový, který ženy mají, když si něco moc přejí.
A tak jsem koupil kočku. Teda nekoupil, ona mi vběhla do cesty, ale koupil zní líp, tak nějak jako, že jsem to plánoval. Nebudu nic zastírat, to chlupaté zvíře u mě žije už několik let. Sdílíme vše, s vyjímkou kartáčku na zuby, ten máme každý svůj, přičemž ONA svůj nepoužívá. No, abych nepřeháněl ani tady, tak to “vše” co sdílíme je auto a teda ty dva kartáčky, protože tady žiju. Nedá se říct, že by to bylo zrovna terno, ale zase nikdy nemůžu říct, že přijdu domů pozdě. Jo, jsem taxikář.
Musím ale hrdě dodat, že jezdím jen sám za sebe. Žádný dispečinky nebo licence z druhý ruky. Kočku přes den vypouštím v jednom parku kousek od centra a večer ji zase vyzvednu. Já pak brázdím ulice Prahy den do den, noc co noc, kdykoli je potřeba. Pár stálých zákazníků vozím z nechvalně známých míst zpátky domů k manželkám a jejich dcery pak zase ráno do školy. Všechno smetánka, jak má být. Nahoře úplný cukříček ale dole kolikrát pěkně zkysnutá smetana.
A tak jsem jí poznal. Jmenuje se Gábina, ale její matka jí říká Gabrielle. Asi je to tím, že je vdaná za francouze, co se usadil na naší ambasádě a hraje si na vyslance. Pro mě je to spíš přisranec protože René se sem prostě přisral a už nikdy odsud neodejde. Ale zpátky k tomu, co se stalo. Gábi jsem poznal, když mi bylo 25 a začal jsem jezdit s taxíkem. Její rodiče jsem jednou vezl z letiště a mamá ze mě byla tak unešená, že se ze mě stal jejich výhradní řidič.
Jenže teď mi táhne na 40. Gábina se mezi tím stihla vdát a na svět přivést dceru. Nicméně manžel trval na chlapci a tak se dali do kolečka výroby dalšího vyvoleného polofrancouze. Ten její chlap je úplně obyčejnej Lojza z Horní Dolní. Až na to, že je mazanej jak liška. S tatínkem Reném, velkým Erkem, jak mu říká, když s někým telefonuje jsou jedna ruka. Od něj taky dostal ten ranec peněz na koupi společnosti.
Jo, přesně tak, prostě nechtěl bejt už zaměstnanec a tak našel “vhodnou investici” a ještě vhodnější peněženku a voi´la na světe se objevila služba über. Název cool, jak se dneska říká, ale ubrat měl spíš investor, protože to byl průser od začátku. Projekt se přece první roky dotuje a tady to nebylo zrovna snadný. Nová konkurence se na trhu moc nelíbila, původní hráči měli karty rozdané už dávno a dělit se nechtěli. V podstatě spolu roky žili v jisté formě symbiózy, kdy si zákazníky na chvíli přitáhla jedna a pak druhá strana.
Nezbylo než jít na to tvrdě a na nového hráče vytáhnout legislativu a poslat ho tak do věčných lovišť, aby se poučil stran pravidel. A tahle část stála velký Erko asi nejvíc. Což o to, ztratit slovo, ale úplatek sem, pozornost tam a kolotoč se nenápadně roztočil. Lojza to ale “má pojištěný”, aspoň to zmínil, když se mnou jel naposledy. “Tatínka” přece zklamat nemůže. To by ho mohlo stát víc, jak pár milionů.
Tak Lojza koupil licenci a začal stavět svůj byznys. Že to nejde úplně nejlíp jsem poznal, když jsem po delší době vezl Gábinu z letiště domů. Byla s malou Sofií u prarodičů na venkově, kousek od Paříže. Pod očima měla kruhy a telefon neustále u ucha, což mi bylo hned divný, protože ona nikdy nepracovala. Odvezl jsem je domu na Vinohrady.
“Zastavíte se pro mne kolem osmé, Jane?” zeptala se, než vystoupila. “Manžel jede na nějakou obchodní schůzku a mám ho doprovodit. Dnes od rána mi volají z novin a ptají se, jestli si věříme v tom procesu ohledně našich licencí na vozy, věřil byste tomu? Co já jim k tomu tak mohu říct?” povzdychla si a sklopila oči.
Pak si nasadila brýle s tmavými skly a vystoupila.
Ten den jsem měl zpoždění. Poprvé za ty roky. Jel jsem k parku vyzvednout Kočku ale nikde nebyla. Volal jsem ale nic. Objevila se až po skoro půl hodině. Chvíli postávala u keře kousek ode mě a pak šla zase pryč. Sledoval jsem jí, dokud se neprotáhla dírou v plotě a nezmizela na nádraží. Zapálil jsem si a čekal. Za pár minut se vynořila z díry v pletivu a v tlamě nesla hromadu chlupů. Cigareta mi vypadla z ruky. Právě jsem se neplánovaně stal otcem.
“Tohle jsme si teda nedomluvili!” snažil jsem se hubovat Kočku, která mezitím přinesla poslední, páté, chlupaté cosi. “Co s váma teď? Já mám rito … kam vás dám?” Nakonec jsem malé chlupatce sebral do náručí a donesl do auta. Zkusím požádat Gábinu hospodyni, snad je u sebe nechá, než se vrátím z jízdy a pak něco vymyslím.
Z kufru jsem vyndal skládací přepravku, kterou jsem koupil v OBI pro případ, že poveze klient něco křehkého, vystlal ji svetrem a usadil kočičí rodinu na sedadlo spolujezdce. Na místo určení jsem dorazil v 8:10. Zazvonil jsem a rovnou vešel. Gábina právě sbíhala dolů po schodech. Chtěl jsem zmizet i s přepravkou ale nedala mi šanci.
“Tady jste, Jane! Čekala jsem Vás před deseti minutami, musíme vyrazit. Co to máte?” poodkryla svetr. Obdivoval jsem ji nevím, jestli za tu naivitu ale lidskost určitě. Kdyby věděla, že mi jejich hospodyně občas pere, určitě by se k té krabici tak rychle nevrhla. Jenže to jsem chodíval bočním vchodem rovnou za ní do kuchyně. Pokaždé mě viděla parkovat na ulici, protože plot je tady nižší, porostlý břečťanem. Vždy stála a tím velkým francouzským oknem a mávala, že mi jde otevřít.
“Koťata?” vydechla Gabi překvapeně.
“Ano, víte, já Vám to vysvětlím … jen, jedu pozdě a chtěl jsem požádat Vaši hosdpodyni, jestli na ně nedá chvíli pozor, hned se pro ně vrátí…”
“Rézi tu ale dnes není, Luis jí dal volno,” pokrčila rameny. Při vyslovení toho jména se mi svaly zatínaly samy od sebe.
“Kristepane je to Lojza, LOJZA!” chtělo se mi zakřičet.
“Moment,” zastavila mě letmým gestem ruky, jako by viděla, že chci něco říct, a zvedla telefon. “Luisi? Ano, ano miláčku, jsem na cestě … jak zrušená? Ne, říkal jsi v půl deváté na Le…Le…..jak, že má vzít Sofie? Co je zas tohle? S mamá jsem mluvila před hodinou, nic o hlídání neříkala … nekřič na mě! …” pak odešla do vedlejší místnosti.
Sledoval jsem štíhlou siluetu jejího stínu, který se rýsoval na drahém koberci. Odrážel se od ještě dražší lampy, která stála v rohu místnosti. Detaily jsem neslyšel ale o příjemný rozhovor se asi nejednalo.
“Jane, omlouvám se,” vykouzlila nucený úsměv.
“Luis naši schůzku musel posunout, vezmete první mou dceru k mé matce? Má ji dnes hlídat, já už si nic nepamatuji …hned ji přivedu.” Během deseti minut byla zpátky dole s dcerou v náručí. Postavila ji na zem, upravila kabátek a natáhla ruce pro přepravku.
“Tohle si vezmu, tady budou v bezpečí, alespoň tu nebudu čekat sama. Mám prý uvařit já,kdy jsem tak dokonalá a vše stíhám …no, měl to být Valentýn …”
Víte, mám dojem, že ženy nelžou. Že většinou opravdu věří v to, co říkají, ale někdy to prostě … fatálně nevyjde.
Usadil jsem Sofi v autě a podíval se nahoru. V okně byla vidět její útlá postava, jak začíná s přípravou slavnostní večeře. Neujeli jsme ani dvacet metrů. Uslyšel jsem rachot. Do ulice se vřítilo velké černé auto. Zastavilo u domu. Osoba v černém rychle otevřela dveře, vyskočila na plot. Ozvala se ohlušující rána. Co bylo dál už nevím. Nepamatuji se jasně. Auto vyrazilo střemhlav pryč. Hodil jsem blikačky a vycouval rychle zpět. Hořící okno. To je jediné co vidím. Pak 158, volám policii, chci běžet dovnitř ale nechci nechat Sofie samotnou … vyndám ji ze sedačky. Brečí, snažím se jí utišit a modlím se. Modlím, aby se otevřela branka a Gabi vyběhla ven. Ale to se nestane. Už se to nikdy nestane.
Od policie se později dozvím, právě v kuchyni připravovala jídlo. Neměla šanci. Nemohla se schovat ani utéct. Ten kdo to udělal profík.
Luis byl vždycky mazanej. A taky kreativec. Došlo mi to až po výslechu, když jsem se ráno konečně dostal ven. V automatu na stanici jsem si koupil kafe a vytáhl cigaretu. Nervy povolily a vše se slilo v jeden dlouhý okamžik. Až tady mi to dofičelo. “Pojistit” totiž nechal i svou ženu. Pro případ úmrtí, je to asi rok. Zinscenoval Valentýnskou schůzku ale nakonec ji nestihl, vždyť on sám ji do té kuchyně navedl a celý jejich plán zrušil! I malou nechat chvíli předtím odvézt! Jenže u toho rozhovoru nikdo jiný nebyl … jen on a Gábina… A sám měl alibi! Setkání z odboráři od taxikářů na Le-Letné! Dokonce tam dostal slušnou nakládačku … Bože …
Kdo by teď nebohého zmláceného mladého Luise obviňoval? Kdo by nařkl otce, že nechal zabít matku své dcery? Že vše chladnokrevně naplánoval? Vždyť ho viděly stovky lidí, jak se bije na tom srazu za své lidi! Kdo by si to dovolil? Kdo by chtěl odporovat jejich rodině? Kdepak …. pak mi cigareta v ruce vyhasla. Najednou jsem nebyl sto se pohnout. Co když ví, že jsem u toho hovoru byl? Co když krvavý valentýn ještě neskončil? Tu noc jsem přišel o hodně, o svou lásku i tvora, který se mnou žil. Já nemám co ztratit.
Pak se ozvaly kroky. Dlouhé dospělé a krátké dětské. Zvuky lakovaných botiček na mramorové podlaze chodby. Ne, ještě něco tu je. Někdo, koho budu bránit. Ještě to nesmím vzdát …
Jsem stopař příběhů a snů. Kromě psaní mne můžete potkat i na mém druhém projektu Strom snů.