Napínavé scény v příběhu.
Tento příběh je už staršího ročníku a spadá do samostatné tvorby autorky. Sedím naproti bývalce svého bývalého. Mám mít radost nebo ne … těžko říct. Ale jsou to už roky tak to nechávám plavat. Holka má značkový hadry a pohled laně, který právě zastřelili mámu. Na první pohled chytrá introvertka, co to měla snad až …
Za celou dobu svojí existence jsem neměla nehodu. Dobře, tak kecám. Měla. Ale jen jednu, to je jako žádná. Čísla do pětky se v matice vždycky zaokrouhlují směrem dolů. No ne? V současné chvíli mi je ta nula ale celkem k ničemu. Letím ze skály v naprosto úchvatném červeném cabriu. To auto není moje. I …
„Srdečně vás u nás vítáme … „, to jsem si mohl myslet. Nemám a nejmenší co tu dělám. Zase. “Kolikátý je tohle sakra sezení?” neuvědomuju si, že tuhle větu zřejmě říkám nahlas. Otočí se na mě několik hlav lidí sedících přede mnou. Jsem sociopat. Abych byl přesnější, ten týpek na pódiu si aspoň …
Chodil světem, neměl nic a cítil se sám. Už dlouho putoval, od doby, kdy se narodil uplynulo mnoho času a stále nevěděl co hledá. Vstával každý den brzy ráno a spát chodil až s pozdní nocí. Šel pouští i horami, plavil se vodou a skákal vzduchem aby si urychlil cestu. Dělal to tak každý …
Když se ozval výbuch, znělo to jako konec světa – kilometry kovového potrubí se rozvibrovaly tak mohutným rachotem a skřípěním, že mi div nepraskly bubínky. Horká tlaková vlna mnou nejdřív smýkla o vnitřní výztuž kanalizace, potom mě strhla a poslala šachtou desítky metrů jak potrubní poštu. Hlavu, ruce i nohy jsem si důkladně otloukl o …
Stalo se to loni v létě. “Protestující taxikáři se nakonec pohádali mezi sebou,” hlásal tučný nadpis článku. Až na to, že nebylo léto. A nebylo to loni. “Několik desítek taxikářů se ve středu odpoledne znovu sešlo na pražském Strahově ..” jo. Bylo to totiž včera. Tak moc si přeju zapomenout, ale ani tyhle noviny, prehistorická …
„Sledujte ten vůz!“ Max si nestačil ani uvědomit, že se dvířka spolujezdce otevřela, tak bleskově ten muž naskočil do jeho taxíku. „Co?“ Na víc se Max nezmohl, i tak mu půlka koblihy vypadla z pusy. „Tu černou dodávku, rychle!“ Tak konečně je to tady! Max se zaradoval, na tuhle větu čekal už dvacet let. Někdy …
Světlo baterky ještě jednou pečlivě prozkoumalo oprýskanou omítku, přejelo po uschlém křoví opodál a definitivně zhaslo. „Nic, tady nikdo není,“ zabručel strážce. „Mrknem do patnáctky,“ řekl druhý. Pojistka na pistoli cvakla do neutrální polohy a kroky těžkých bot strážců se pomalu vzdalovaly. Milan s Bárou, krčící se za zrezivělou kanalizační rourou, si oddechli. Tak tiše …