Autorské příběhy

torah, pocket watch, hebrew book-6647238.jpg

Boží zjevení

Kdo z vás, kdy nechtěl mít zahradu! Mám pocit, že každý z nás, alespoň jednou za život v kousku své duše zatoužil, stejně, jako já po tom udělat si ráno kávu a bosou nohou vstoupit na vyhřátou terasu svého domu. Zadívat se do dáli, na zeleň v zahradě a jen tak zlehka si loknout ranní dávky kofeinu. 

Narozdíl od američanů jsem prostý čech, a tak v mé představě skutečně zírám do zahrady za domem a nestojím na příjezdové cestě do ulice, aby po mě nezletilý náctiletý brigádník hodil novinami. Tak to my češi rádi. Horké kafe a obdivovat to svoje. Ano a občas lehce zhejtit to sousedovo. 

A tak i dnes se svou představou otvírám skleněné dveře svého kousku ráje. Hrnek s kávou v jedné ruce, kliku v druhé, těším se na svůj okamžik. První závan venkovního vzduchu, nohou zaplouvám do připravených kroksů (protože všude je ten žlutej pyl). Rána jsou skvostná. 

Pravda, nestojím na svém pozemku, ani ve svém domě. Ale i tak věřím, že průchod magickými balkonovými dveřmi z mého pronajatého bytu mě přesune kamsi dál. Výš. Dodá mi nadhled, perspektivu. Nebo jinak obohatí můj život. Třeba včera tak učinili sousedé z přízemí. Jejich nadávky čítaly slovník plynule přecházející z Polštiny do jazyka romského a mám dojem, že sahaly až k divokému kmeni Hunů, protože tam někde se i Google překladač ztratil a Siri přestala odpovídat na dotazy. 

 

Žiju na sídlišti. Papírové stěny, velká, všudy přítomná okna, často chybějící záclony, sousedi vouyeři a předměty kreativně schované za skleněnými výplňmi balkónů. Některé z těchto vyhřívacích kójí už stihly úspěšně zmigrovat z odpočinkového prostoru na skladiště. Zákon “já tě nevidím – ty mě nevidíš” tak Sídlištní velmi umně povýšili na “já se na to nedívám – sousedi si zvyknou”. 

To vše dává tušit o zajímavých životech těch, kteří se rozhodli bydlet v naší ulici. Ano, takové podněty pro život vám samotný domeček skutečně nedá. Tam vedete svůj vlastní, osamělý život. Tady jsme jedna velká rodina, dělíme se o výtah, popelnici i parkovací místa. Ne, že by to byla vždy lahoda, ale tak která rodina je dokonalá…. že?

Nejvyšší ukázky aktu sounáležitosti (a dovolila bych si říct určitého stupně zasvěcení) dosáhnete, když s vámi sousedé sdílí i své filosofické otázky. Mě tento památný okamžik zastihl minulé úterý, kdy jsem zcela nepřipravená stála ráno v koupelně a čistila si zuby, když se o patro výš bytem rozlehlo: “Proč zrovna já?!” Hlasité, niterné, k zamyšlení. 

Nicméně zpět k dnešnímu kávou vonícímu začátku dne!

Když se mi podařilo vyrovnat svůj vnitřní zen a utišit chaos ve své hlavě, vrátila jsem se opět, s klidem mistra své mysli a nejvýše vědoucí osoby s teritoriem minimálně na dvě ulice daleko, do své balkonové oázy. 

Káva voněla, slunce hřálo. Sice z druhé strany domu, ale to nevadí. Mě to hřálo na srdci i tak. Majestátně jsem se opřela o kovovou konstrukci našeho (ano proskleného) výstupku na domě a blahosklonně jsem shlížela na všechny kolem. Ne, že by jich v sobotu v devět ráno bylo moc. Zrovna jsem odolávala myšlence někomu pokynout, až půjde kolem. Jen tak. Jako to dělá Alžběta ze svého balkonu. Sice za ní stojí rodina a služebnictvo, ale třeba by někoho potěšilo pokynutí i jen od jedné osoby… Možná nejsou češi tak nároční, jako angličané! I když…

“A hele…” Z úvah mě vyrušil pohled na muže, který právě vystupoval z auta. Moje dilema bylo to tam. “Co to tam… je?”

Položila jsem kávu na parapet a zadívala se pozorněji. 

Nikdy jsem řádné vzdělání tohohle směru neměla, ale z těch několika dílů Simpsonů, Sexu ve městě a poznatků od přátel z Husitské teologické jsem si byla za chvilku jistá – pán v podivné hučce a dlouhých šatech je duchovní. A co víc! “Rabín…” zešptala jsem. 

Káva zabublala. Přísáhám, fakt se to stalo!

Co tu může chtít? Muž se rozvážně vysoukal z auta. Pomalu přešel k zadním dvěřím. “Aha! Tak Rabíni mají na auto s pěti dveřmi! To já měla maximálně třídvéřák. Tak to se nemají tak špatně. Usrkla jsem kávy. 

Ozvalo se klepnutí kufru postaršího rabíno-mobilu. Velebný kmet vyndal nějaký předmět, opatrně zavřel dveře a kolébavou chůzí obešel celé auto znovu. Všude zamčeno. Viditelně si oddychl. Zjevně centrální zámek nebyl nejspolehlivější součástí jeho přibližovadla. Pak už si to namířil rovnou… k nám!

Konečně byl vidět v celé své kráse. Zjev nepůsobil až tak excentricky, černý dlouhý hábit, černý klobouček a v ruce obrovská kožená taška. Takovou v LIDLu neseženeš!

“Vercajk!” hlesla jsem. Je to jasný. V našem domě jsou démoni! To má určitě sadu na výmýtaní. Ruce se mi zachvěly a hrnek rozdrnčel zábradlí. Rychle jsem ho stáhla stranou a schovala se. 

Co kdyby mě viděl? Co by si řekl? Určitě bych upadla v podezření Vždyť kromě mě a něj venku nikdo není! Chvíli jsem přemítala, jestli není nebezpečné nechat se vidět. Ale stejně mi to nedalo a pomalu jsem vystrčila hlavu nad zábradlí. 

Pořád tam byl. V jedné ruce měl tašku, v druhé telefon. A moderní dotykový! Pán jde s dobou. Jako ne že bych si myslela, že bude házet kamínky do okna nebo se modlit dokud mu někdo neotevře, ale na dotykáč bych ho nešacovala. 

Celkem chvatně vytočil číslo a začal se rozhlížet. Zahájila jsem další ústup a schovala se za prosklenou výplň balkonu. Jak chytré!

Co tady tak může chtít? V domě máme poláky, ukrajince, cikány ze slovenska i z maďarska, jednu číňanku žijící s čechem, hromadu důchodců, technaře (ten je hned nad námi), dámu s kočkami v několika vydáních, …. procházím v duchu seznam. Nic. Žid nebyl v mém seznamu ani jeden. 

Jediná šance je podívat se, kdo mu přijde otevřít, ale jak na to?

Znovu jsem se naklonila ven. Byl pryč. Normálně ten tam! Asi jsem ho podcenila a za svým hostilelem se teleportoval?!

Zklamání bylo značné. Taková příležitost! Mohla jsem být svědkem něčeho nového! Něčeho tajemného! “Já věděla, že se v tomhle baráku něco děje..” ozvala se má vnitřní Kelišová.”Já to věděla…”

 

Celý den jsem měla jinak plno práce. Z pracovního shonu jsem se dostala až pozdě odpoledne. To už bylo mé ranní dobrodružství skoro zapomenuto. Závan tajemna přebil pach práce.

Když už mě podesáté upozornily hodinky, že sezením u počítače vážně svou kondici nezlepším, dala jsem jim za pravdu a vzala oba psy na procházku. Nebudu přehánět, čivava ja gaučák, takže obejít travnatý palouček před domem jí stačí. To yorkšír je jiná třída. Teriérka a samoživitelka v jednom psím kožichu. Co najde, to sní. A že ona toho umí najít spoustu! Vyrazily jsme, já i obě feny. U domu už tou dobou panoval čilejší ruch a já se jako obvykle modlila, ať nepotkáme jiné psy. Setkání stejného druhu totiž u fen zatím vždy vyvolalo záchvat zuřivosti a snahu bránit vlastní teritorium. Což je bohužel v jejich podání naprosto kdekoli a jakkoli velký prostor. 

Vyrážíme. Psi jsou na vodítku, já oči na stopkách. Další suchou housku nebo torzo zdechlého ptáka už prostě sežrat nesmí! Lovit jim to z tlamiček a pak se cítit trapně u veterináře při sonu žaludku už po stopadesáté vážně nechci. 

Feny dnes ale vypadají celkem klidně a cupitají si to samé krátké kolečko, které chodíme několikrát denně při rychlém venčení. Předzahrádka, k parkovišti, kolem dvou stromů, nevyplašit holuby a ke hřišti…a “no hele!”

Mezi keřem a popelnicí se mihla známá sukně. Černá! “Mám tě!” zaradovala jsem se v duchu. 

Netrvalo ani dvě vteřiny a má domněnka byla potvrzena. 

Takže to nebylo k nám, začalo mi svítat. Ten rabín šel k sousedům! Jen si spletl vchody! Nenápadně přitáhnu vodítka, čivava se zastaví, kecne si na zadek a vděčně na mě zírá. Yorkšír ne. 

“Ty prase!” chvilka nepozornosti a malý pes třímá v tlamě dnešní první oběť. 

“Koukej to pustit!” ceupuju jí polohlasem. Ale psovi je to jedno a zabere až přetahování. Kus staré housky plný slin letí vítezně do nejlbižšího koše. Vítězství mi dělá radost, ale mezitím jsem ztratila z dohledu svůj objekt zájmu. K mé radosti ale nezmizel daleko. 

Duchovní přešel mezitím k řadě zaparkovaných vozidel. U jednoho z nich se zastavil. Vytáhl notýsek a začal si psát. Čekala jsem nějaké objasnění ale místo toho se situace ještě více zkomplikovala. Po jeho boku se totiž objevil další člověk. Mladý muž v obleku, bez saka, za to s vestičkou a bílou košilí. Veškerý pokus o eleganci ale zabil páskem, na kterém měl zavěšenou hromadu různě velkých barevných plastových lahviček. 

Chvíli jsem nad tím kroutila hlavou. Naše smečka se už nápadně dlouho ploužila na plácku kousek od nich. Yorkšír bublal vzteky.

Je to ten samý rabín? Nemá tu hučku a vypadá nějak mladší…

Nebo je jich tu víc? A kde má tu vymítací tašku? Že už by bylo PO?

A co ten chlapík? Proč má ten oblek a co ta příšerná věc u pasu?

Buď jdou na hodně veselý funus nebo… na svatbu!

“Ty kráso…” ujelo mi polohlasem. Košer nevěsta na Proseku! Jsem dobrá! Možná, možná stojí u toho auta, aby ho nějak udělal halal nebo jak to říkají. Už vím, mazutov! No to je jedno, prostě ho chtěl nějak vysvětit. Nazdobený to auto sice nemají ale třeba je to skromná židovka… bodejď by nebyla skromná, když bydlí tady! A ten jeho nohsled je určitě svědek nebo jeho pravá ruka! V lahvičkách je určitě MINIMÁLNĚ svěcená voda! Jako jestli jich má sedm, tak je to jasný! U nich je sedmička oblíbené číslo…

Spokojená nad svým rychlým logickým uvažováním jsem popošla pár kroků. Zatímco moje šedá kůra mozková se tetelila blahem nad úspěšným rozluštěním celé hádanky, oči stále hledaly dotyčnou, kvůli které se tu ti dva podivíni sešli. Jenže dívka v bílém nikde. 

Černá sukně se mezitím přemístila o dvě auta dál a zase mastila něco do svého deníčku. 

“No do háje!” ulevila jsem si. Přece jsem se nemohla splést! Nebo jo? 

A v tu chvíli mi to došlo! Můj vnitřní detektiv zabouchal kyjem v mojí hlavě tak nahlas, jak jen mohl. Přece nemůžu tuhle záhadu vyšetřovat takhle amatérsky! To chce nějakou akci!

A během vteřiny bylo jasné jakou! Musím být investigativní. A taky rychlá. A samozřejmě – splynout s okolím.

Nehledě na fakt, že na celé ulici bylo tak pět a půl člověka a já se smečkou čítající línou čivavu a zběsilého teriéra, cloumajícího se sem a tam, rozhodla jsem se nasadit co nejlhostejnější výraz a prostě se k nim přiblížit. 

Zkušeným okem prohlédnu terén, volím vhodnou cestu i taktiku. Oba exempláře jsou nejspíš plaché, je tedy potřeba být obezřetné! Vyrazily jsme. Hlavně nenápadně. Jeden metr, dva metry… alespoň na doslech se dostat! V hlavě vidím jasnou představu – detektiv a jeho dva super vycvičení psi na stopě záhady!

“Bože můj, ty prase!” yorkšířice postřehla změnu mé pozornosti a rozhodla se jednat. V tlamě jí chroupalo něco a já se modlila, ať to není kost, ale jen hodně suché hovno. 

Rabín se ohlédl. Periferním zrakem jsem zachytila jeho pohled. Podle všeho kněz nebral mou situaci v potaz. Vyslovila jsem jméno boží nadarmo. V jeho očích jsem asi teď něco, jako dívka s aurou satana, protože jeho pohled byl celkem všeříkající. 

Svého plánu jsem se vzdát nehodlala. Já prostě zjistím, proč tu je!

Můj pes hlasitě polkl. Souboj byl u konce. Ne, tuhle misi mi ten malý chlupáč nepřekazí! Odhodlaně jsem vykročila vpřed, psa u nohy. Jeden krok, dva, tři… nenápadně jsme se sunuli blíž a blíž. 

Poskok se přitočil k rabínovi. O něčem vzrušeně diskutovali a notýsek se plnil poznámkami. Co mu to tam sakra diktuje? Hořela jsem nedočkavostí dozvědět se něco víc!

Zastavilo mě napětí v pravé ruce. Otáčím se. Čivava. Zasekla se. V podřepu na nejmenším kousku zeleně široko daleko, oči vyvalené, ocásek rovný, jako pravítko. 

“Krucinál, to musíš vážně teď kadit?!” zasyčím na ni polohlasem. Jenže to neznáte sídliště. Tady, tady funguje akustika jinak. A ze zásady VŽDY ve váš neprospěch. To, co mně přišlo skoro jako myšlenka v mé hlavě, nejspíš zaznělo jako hlášení do megafonu.  

Nechtěně jsem opět přilákala pozornost obou sledovaných. Jestli jsem do té chvíle byla dítko satanovo, teď jsem byla nejspíš sám antikrist. Jinak si to vysvětlit nedovedu. Oba muži totiž ustali v rozhovoru a kvapným krokem zamířili pryč. Zastavili se až u dalšího domu. Krátká chvíle přešlapování na místě. 

To mám snad napsané na čele, že jsem nevěřící? Nebo snad vidí víc, než si myslím? Možná ta pohanská svatba, na které jsem byla před pěti lety zanechala nějaké znamení… přeci jen jsme tam obětovali kozu…

Otáčím se na čivavu. Snaživě vypoulila oči ještě víc. Nebyla jsem si jistá, jestli vážně kaká nebo jí klepne. 

“Tak pojď!“ Zkoušela jsem to chlácholivě. Marně. Zasekla se. Každý z nás ví, že jsou věci, kterým neporučíš a ani nátlak je neurychlí. A dojít si na toaletu je jedním z nich. 

Otočila jsem se, abych si ověřila pozici obou mužů, ale bylo to zbytečné. Dívali se přímo mým směrem a jakmile to zmerčili byli ti tam. 

 

Nevím, jestli se někdy dozvím, kdo ti dva byli. Nebo co u nás pohledávali. Co ale vím jistě je, že když chcete někoho sledovat, nikdy s sebou neberte mé dva psy!

 

Slunce zalévalo park u našeho domu a dlouhé paprsky se opíraly do trávy. A někde tam, mezi naším a sousedním domem se v  ní lesklo to neprecizněji položené hovínko čivavy. To, které pohřbilo můj dnešní příběh a Božím zjevení u nás na sídlišti. 





Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.