Hromada čerstvé brokolice. Pytel nádherných, žlutých brambor. Dvě krásné mrkve, trocha česneku a tři voňavé hřiby, jako z pohádkové knížky. A všechnu tu voňavou zeleninu hodlám přetvořit v mistrovské dílo a tím dílem večer překvapím a uhranu svou milovanou Kláru, ženu mého života, toho času sestřičku v nemocnici. Za sedmdesát minut přesně se vrátí z celodenní šichty a doma na ni bude čekat lahodná vůně, prostřený stůl se zapálenými svíčkami a červené okvětní plátky budou lemovat nenápadnou cestičku do ložnice. Něco, co jí budou všechny sestřičky závidět. Něco, o čem se bude v nemocnici ještě dlouho mluvit.
Brambory už se vaří a dveřmi ze zahrady mlsně kouká Haryk. Ale nic nedostane, tohle je specialita pro Kláru. Navíc je to samá zelenina – teď sice za dveřma koulí očima a šťouchá čumákem, ale pak by nad tím ohrnul nos, já ho znám.
Teď si nakrájím mrkev a očistím houby. Klára je vegetarián a houby přímo zbožňuje, zvláště ty, co jsou sbírané s láskou – ve čtyři hodiny ráno. Není to jenom o jídle a chutích a vůních, ale i o tom pocitu, že jsem obětoval pohodlí a ještě za tmy vyrazil do lesa. To ona ocení!
Ještě padesát osm minut, než dorazí z práce. Čas rozhodit po podlaze okvětní plátky růží. Trhal jsem je po cestě z lesa – kdekoli jsem uviděl růži na okně nebo za plotem, pár lístečků jsem utrhl, tak akorát, aby si nikdo ničeho nevšiml, ale lístků bylo habaděj. Rozhazuju je po podlaze, aby vytvořily nenápadnou, ale přitom nekompromisní stezku přímo do ložnice. Takovou, která křičí „jo, bejby, ta cestička míří přesně tam kam si myslíš, mrk„, ale zároveň se dá popřít její existence, kdyby náhodou Klára neměla chuť.
Ze zahrady se ozve štěkot. Haryk na někoho doráží u plotu, to je mu podobné. Některé kolemjdoucí prostě nesnese. Štěkot ale nějak ne a ne ustat, tak vykouknu ven a hle – není to žádný kolemjdoucí. Neznámý muž přešlapuje u branky a když mě zahlédne, něco zakřičí, ale já ho přes Harykovo rámusení neslyším.
„Haryku, ticho!“
Štěkot ustane.
„Dobrý den,“ pozdravím postaršího muže za plotem. Má klobouk a pod ním zjevně pleš a na nose brejle a v podpaží aktovku. „Kdo jste? Haryku, do boudy!“
Pes poslušně odkráčí a zmizí v boudě, aby z ní vzápětí vystrčil čumák a všechno bedlivě sledoval. Otevřu branku.
Starý pán se představí jako ředitel místní galerie a dojatým hlasem vypráví, jak galerii došly peníze, sponzoři a mecenáši se odvrátili a on teď s těžkým srdcem musí rozprodávat část sbírky. Mluví pomalu, občas se zadrhává, je vidět, že je mu trapné chodit od domu k domu, nikdy nic takového dělat nemusel, ale teď každého ve městě snažně prosí, ať si koupí některý obraz. Roztřesenými prsty vytahuje z aktovky katalog, listuje, u každého obrazu dlouze zavzpomíná, načež ho vychválí všemi superlativy a nabídne mi ho k prodeji.
„Podívejte se na ty moderní abstrakce! Snoubí se tam um, talent a fantazie!“
Listuje a listuje, povídá a povídá, z role dojatého starého pána se pomalu vžívá do role neodbytného cesťáka.
„Dále třeba tady, strana šedesát osm. Ty nádherné, realistické krajinky! Ta hra světel, zkušené tahy štětce, vybraná technika, aniž by šlo o kýč! Něco takového doma jen tak někdo nemá!“
Nedokážu se v té záplavě slov a superlativů vzchopit k nějakému odporu, kterým bych celé to přepadení ukončil. Přeci jen jsem trochu měkota. To Klára, ta by byla s pánem hotová raz dva. Vypálila by na něj, že nic nechceme, obrazů máme dost, abstrakcím neholdujeme, krajinku si může strčit za klobouk a stránek šedesát osm máme plnou knihovnu a ať kouká vypadnout, jinak vypustí duši a psa.
Já místo toho dvacet minut stojím, poslouchám a přikyvuju.
Potom mi hlavou probleskne náhlá myšlenka, která mi pomůže zformulovat aktivní odpor do jediné věty: „Brambory!“
Zabouchnutá branka ještě drnčí překvapenému pánovi před nosem, když vbíhám oblakem bílého dýmu do kuchyně. Pro Haryka je to jasný signál ke štěkotu, pro mě k vypnutí plotny a pro pána z galerie k pokrčení rameny a odchodu.
* * *
Hrnec rozvařených brambor. Měly být hezky doměkka, ale teď jsou skoro na kaši. Takhle Kláru neuhranu a v nemocnici se o mně nebude týdny mluvit. Co s tím? Dotáhnout to do konce a vyrobit skutečnou kaši? Otvírám okno i dveře, aby trochu vyvanulo to nadělení.
Nakouknu do spíže. Mlíko není a do krámu daleko, kaše udělat nepůjde.
Šťouchané? Na to jsou už moc rozbředlé.
Bramboráky? Na to by musely být syrové, to je už jen vzdálený sen.
Bramborové placky? Znovu nakouknu do spíže. Mouka je, vajíčka taky, takže vyřešeno. Udělám z rozvařených brambor bramborové placky, to se bude k zeleninové směsi a houbám krásně hodit.
Haryk ve dveřích ze zahrady uznale vrtí ocasem, ví že tady v kuchyni došlo k záblesku kuchařské geniality a improvizace, jaké je člověk schopen jen ve vypjatých okamžicích, kdy jde o všechno. Například o pověst muže mezi sestřičkami.
Když dávám do trouby péct první placku, na hodinách zbývá třicet dva minut do příchodu Kláry. Perfektní čas, všechno se krásně stihne. Na plotně tentokrát bublá hrnec s brokolicí a vedle se smaží hříbky. Průvan už vyhnal všechnu páru ven a kuchyně je opět pod mojí kontrolou. Jsem borec, nic mě nerozhází, se vším si poradím, prostě chlapák. Klára může být hrdá a sestřičky ať puknou závistí. A Harykovi pak dám přeci jen ochutnat, pacholkovi.
* * *
Ze zahrady se ozve štěkot. Asi jde zase kolem někdo nežádoucí. V klidu mačkám česnek, ale štěkot neustává a ani se nepřesouvá od jednoho konce plotu k druhému, jak je zvykem, když jde někdo jen tak okolo.
Vykouknu na zahradu. Haryk vesele poskakuje po trávníku a chňape ve vzduchu po spoustě nějakých červených, třepetavých… krev mi ztuhne v žilách. No to snad ne! Nebe nad zahradou je plné mých okvětních plátků!
Vypadá to jako hejno červených kobylek, hotová zkáza… průvan kromě páry vyvál ven i moji cestičku lásky. A vítr ji teď v romantickém objetí živlů unáší v dál, jako neúnavný tanečník, do západu slunce.
To by jeden blil.
Taková nespravedlnost! Od rána se můžu strhat, aby bylo všechno perfektní, ale místo toho se proti mně spiknou živly a prodejci obrazů. Cloumá mnou vztek, ale zhluboka se nadechnu a překonám ho, vím že musím jednat profesionálně, mám-li za necelou půlhodinu vykouzlit dokonalý večer pro moji milovanou.
Musím rychle sehnat další okvětní plátky, Klára má na druhém konci zahrady růže. A Haryk dneska rozhodně nic ochutnat nedostane.
Zamířím k záhonu, ale v půlce cesty si vzpomenu na plotnu. Kdepak, podruhé už mě nedostaneš! Nejsem včerejší. To víš, já budu trhat okvětní plátky a rozvařím brokolici nebo tak něco. Tůdle!
Vrátím se do kuchyně a vypnu plamen. Teď můžu jít v klidu trhat okvětní plátky. Hlavně rovnoměrně a jenom jeden lístek z každé růže, aby Klára nic nepoznala. Ještě letmo pohlédnu na hodiny, zbývá dvacet dva minut, krásný čas, jde to jako po másle.
Pustím se citlivě do trhání okvětních plátků, dávám si záležet, abych jich neotrhal příliš moc. Daří se mi to skvěle, získávám zpět narušený klid a všechno je zase dobré.
* * *
Až na ten černý dým z kuchyně. No jo, placky v troubě… Haryk už se netváří ani mlsně, ani obdivně. Jen rezignovaně.
Osm minut do Kláry.
* * *
Od příchodu Kláry uplynula sotva minuta. „Cože? Tos mě jako chtěl otrávit nebo co?! Vajíčka v plackách? Vypadám snad jako lidojed? To po těch letech nevíš, že vajíčka vegetariáni nejedí? A co ten bordel a smrad?! A těma pahejlama, co zbyly z mých růží, jsi mě chtěl …cože? Uhranout? Jseš normální?! No to svět neviděl! Kliď se mi z očí!“ A tak dále. To všechno v záplavě ran, kopanců, facek, škrábanců a dalších projevů nepochopení.
V nemocnici se o tom mluvilo ještě týdny.
