Obchodník

Tento příběh je už staršího ročníku a spadá do samostatné tvorby autorky.

Sedím naproti bývalce svého bývalého. Mám mít radost nebo ne … těžko říct. Ale jsou to už roky tak to nechávám plavat. Holka má značkový hadry a pohled laně, který právě zastřelili mámu. Na první pohled chytrá introvertka, co to měla snad až moc snadný.

“Ahoj,” prohlásím po rozpačitý chvilce mlčení. “Ty jsi Tereza, že?” podávám jí ruku.

“Jo, těší mě.”

“Věř, že netěší,” ušklíbnu se.

Poznámku naštěstí holka přejde celkem rychle. Možná jí ani nezaregistrovala, protože nestihla dorazit do jejího vysněnýho světa. Ten se jí teď lehce rozpadá pod rukama, což je ostatně důvod proč tu sedím. Kontaktoval mě její kluk.

“Znáš tuhle holku?” hodím před ní velkou lesklou fotografii.

“Neznám,” odvětí.

“To je škoda.”

“Proč?”

“Něco ti o ní řeknu. Na týhle fotce je jí patnáct. Připadá ti šťastná?” zeptám se.

“Jo. Doslova září,” sklopí oči a vezme fotku do rukou.

“Vidíš. To je první noc, kdy slupla éčko.”

Tereza ke mě obrátí oči, ve kterých je vidět, jak se jí příčí tohle téma. Dá se jí to vyčíst z obličeje:  “zase přišel někdo chytrej,” myslí si.

“Stejně kecáš, takhle vypadá každá druhá náctiletá.”

“Fakt tak to jsi ty asi ta první, co? Vím to. Víš jak to vím? Já tam s ní byla, tu fotku jsem dělala já,” s každou minutou tohohle rozhovoru je můj výraz o něco tvrdší. Bohužel.

“No a co já s tim? Budu hádat zpackala si život?”

Ignoruju otázku a na stůl pokládám další fotku. “Tady jí je dvacet. O něco málo víc než teď tobě.” Na obrázku je vyhublá dívka s dlouhými vlasy. “Jak vypadá teď?”

“Vím já. Pohoda ne.” 

Nechávám jí aby vjemy zpracovala pomalu a v klidu. Tlačit nemá smysl.

“Tohle je o dvanáct měsíců později,” na stole přistává další obrázek. Tentokrát je na něm spíš kostnatý cosi s odbarvenýma vlasma, jestli se tomu vlasy ještě dá říkat. Na obličeji má šrámy a podlitiny, dřívější rysy se rozpoznávají už jen stěží.

“No a…” vypraví ze sebe dívka tiše. “Furt tomu nerozumím, co jako mám s tím dělat?”

“S ní? S ní nic. Tady je už totiž celkem dva roky slečna na peří.”

Přejdu její znechucení i pohled, který naznačuje, že do jejího života mi nic není. 

“Neboj, už jen poslední,” hodím ji na stůl. Ledabyle. “Tahle je z nemocnice. Tu už jsem já nedělala. Víš proč?”

“Nechám se podat,” zasýpe a snaží se skrývat možné znechucení.

“Byla v tak mizerným stavu, že k ní pustili jen rodinu. Ale ta nepřišla. Nikdo z toho vymezenýho okruhu tam nechtěl jít. TUHLE fotku,” a zvednu jí na úroveň jejích očí,”tuhle dělal doktor. Je poslední, kdy žila.”

Tyhle intelektuálky nerozbrečíš. Ani to není potřeba. Duševní nepohodlí dávají najevo jinak. Specificky. 

“Vím, že ty jsi na začátku těhle sraček a taky můžu říct, že je mi to jedno. Mohla bych ti vyprávět o Africe, o tom, kolik příležitostí máš a jak dobře se máš nebo, že tě všichni tvý blízký děsně milujou. Ale to není nic. Stejně jako se nic stane za chvíli z tebe.”

Má upřený pohled před sebe a tupě zírá na lesknoucí se předměty před sebou.

“Je mi jedno, kdo jsi, co děláš nebo co z tebe jedonu bude. Neznám tě a ani mi na tobě nezáleží.”

“Přesně tak nějak to vypadá,” tlačí ze sebe ironii holka.

“Jsem tu obchodně.”

Slečna naproti mě pozvedne jedno obočí: “Jak prosím?”

“Jak už jsem řekla. To co tady vidíš, je výsledek jednoho člověka. Pracovala na tom, na začátku ani ne tak soustavně, několik málo let. Na konci její cesty toho nezbylo moc co by se dalo říct ale vzhledem k tomu, že máte podle všeho stejnou víru ve štěstí, tak ti o tom něco málo řeknu aby jsi věděla jak tohle dopadá. 

Začneš s málem. Dobrý zboží jednou za čas, dobrý lidi holem have a fun a hromada zábavy kolem. Je to pecka ale časem to leze do peněz. Takže nejdřív skrouhneš to, co nepotřebuješ. Přestaneš vím já, třeba platit mobil, kupovat si dražší jídlo a chodit do kina. 

Jenže ono to nějak přestane stačit a ta fáze rychle skončí. Tak pracuješ ale to zase zabírá moc času. Tak zatlačíš na blízké, přátele, rodina, kdo co dá a půjčí. Jenže ono je to furt málo a tak se jednou nachomýtneš k o něco lukrativnějšímu druhu práce za rychlejší peníze a bez daní. Pecka.” Holka lehce zatíná ruce v pěst ale vím, že mě pořád dobře slyší.

“A tak to jde nějakej pátek. Časem se přestane bavit škola, lidi kolem jsou otravný a pořád něco chtěj, i ten pasák, po tobě přece pořád něco chce a zboží je tak málo… Tak přijdou dny, kdy jsi nasraná jen proto, že vyšlo slunce. Budiž. Ve finále už tě nebaví vůbec nic, ta ňamka co šňupeš už najednou nezabírá a tebe to začíná vytáčet a smyčka se utahuje. 

Najdeš si víc přímej způsob jak to do těla dostat i způsob jak to sehnat a zaplatit. Občas máš radost, občas ne ale nějak se to dá. Jenže za tu dobu, protože ani pořádně nespíš ani nejíš tak nějak sejdeš a to už přestaneš bejt žádaná. A tak to jde pořád dál a dál dokud neskončíš někde na ulici. Bez prachů, sebeúcty nebo touhy po něčem jiným než další bezva jízdě, která už ale není stejně, co bejvala.”

Teď už radši dělá že mě neposlouchá vůbec. 

“A to už se blížíme celkem rychle ke konečný. Je fuk co za lidi cestou potkáš. Jestli jich bude hodně nebo málo. V tomhle prostředí jich bude většina sráčů a kámoši budou kámoši, jen dokud z tebe budou něco mít. Jednoho dne se objevíš někde v nemocnici, ani nebudeš vědět jak. To je fuk jestli to bude kolaps, někdo tě zmlátí, dostaneš třeba kámoše syfa nebo to prostě jen přeženeš. Buď tam nebo někde venku ale umřeš. Bude to pár let, rok nebo jen několik měsíců, kdo ví. Záleží na  míře zábavy a taky na tom, jaká klika se tě bude držet.Teď se znovu mrkni na tuhle fotku,” a předkládám jí znova poslední snímek dívky na kapačkách. 

“ Je s podivem, že jí do tý nemocnice vůbec vzali. Nebýt tohohle milosrdenství umřela by někde na ulici. I když tady se o smrti moc mluvit nedá. Spíš chcípneš nebo pojdeš. Jiný jméno pro to není.”

 

 

 

“Takže tady je moje obchodní nabídka,” dívám se jí přímo do očí.

“Co teda nabízíš,” ani to není otázka, spíš jako by to konstatovala.

“Smlouva je zákon, je to závazek, který platí. Nevezmeš to zpátky. Tak to rozvaž. Buď teď spolu uzavřeme smlouvu o životě,” na chvíli se odmlčím, “nebo o smrti.”

Dívá se na mě jak na blázna ale lehce se bojí.

“Než cokoli proneseš, seznámím tě ještě s pravidly, to by se mělo. Ústní smlouva je jako každá jiná. Co se řekne, to platí. Je tu jediný rozdíl, tady si můžeš vybrat pouze jednou.  Buď začneš uvažovat a necháš samu sebe vyrůst, ať to bolí jakkoli, budeš žít, třeba časem založíš rodinu nebo tak něco ale budeš čistá nebo,” opět krátká pauza “nebo se teď rozhodneš, vylezeš z týhle místnosti a hned za rohem si dáš pořádnou dávku zábavy. Nebo to vydržíš, den, dva a až při sebemenším náznaku absťáku se k tomu vrátíš .. tak jako tak chcípneš někde ve tmě sama jako krysa, zbídačená jako ta krysa.”

Nechávám jí čas, pak se zvednu ze židle a podám jí ruku: “Tik tak. Konec přemýšlení, vyber si. Smlouva o životě – nebo o smrti. Řekni to jednou a zřetelně.”

Stojím s napřaženou rukou a čekám. 

Původní název povídky je Obchodník se smrtí.