„Srdečně vás u nás vítáme … „, to jsem si mohl myslet. Nemám a nejmenší co tu dělám. Zase. “Kolikátý je tohle sakra sezení?” neuvědomuju si, že tuhle větu zřejmě říkám nahlas. Otočí se na mě několik hlav lidí sedících přede mnou.
Jsem sociopat. Abych byl přesnější, ten týpek na pódiu si aspoň přeje abych jím byl. Pokud ne, nevadí. Podle dotazníků jsem celkem tvárná osobnost. Ne zcela ztracená duše. Je to moje štěstí, asi životní, jak se zdá. Mám kliku. Zatracenou. A taky mám je. Na celý tenhle večer .. “Zatraceně,” uklouzne mi. V takové chvíli bych si přál mít v puse jointa a v ruce lahev něčeho ostřejšího. Vidět se před měsícem, nevěřil bych… Všechno to začalo před čtyřma týdnama. Zhruba. Opustila mě holka. Je jí devatenáct, mě krapet víc. Říkám krapet s jistou ironií, dělí nás několik let ale ne zase tolik aby si lidi mysleli, že jsem její fotr. Naštěstí. Od toho mě totiž kromě věku dělí několik slušných nul na účtě. A tady je to prozměnu – bohužel. Zatím co já mám ty nuly na začátku čísla, on je má na konci. I na konci někdy sejde. “Sakra….” tentokrát už po mě sekl pohledem i ten krasavec z jeviště. “Hele frajere, sekne ti to tak, že vypadáš jak Romeo, pojď si zahrát kousek z toho Hamleta … třeba ten konec je takovej zábavnej ….. ta scéna s umíráním by mi sedla ….” pomyslím si. Umírám. Dozajista a vážně. Nudou. Lada – abych se vrátil k pointě tohohle dvousethlavého dýchánku, je hezká holka. Rozumu nikdy moc nepobrala ale s tím se nějak člověk smíří, že jo. Sedí v první řadě a na tom paku v sáčku se jmenovkou přímo visí očima. Co chvíli odhalí bílé zuby a zatleská. Je pro tuhle sešlost prototyp – vhodný kandidát. Společnost jí nejdřív pozvedne ego, pak jí oblbne, vymeje hlavičku a pak vybílí tatíkův účet. Vědí kdo je. A pak to vezme ráznej konec. Zametou se stopy. Dělali, že na ní narazili náhodou. Čekali u nich před školou. Dali jí letáček, řekli jí ať se staví, že pořádají nějakou sešlost. Už ani nevím na co ji to vlastně chytili. Nicméně během několika dní obrátila o stoosumdesát stupňů. Přestala se vídat s přáteli, pak zavrhla i mě. Chvíli trvalo, než jsem vystopoval kam vlastně chodí a pak jsem uslyšel rozhovor tohohle týpka. Mluvil s někým po telefonu. Domlouvali se. Kolik to hodí … a kam pak hodí ji…. Nemám lepší plán, než být jí nablízku a snažit se vyzvědět co nejvíc. Vlichotit se byla první taktika, která nezabrala. Nemám na to žaludek. Na podplacení jejich oveček nebo aspoň jedný zase nemám prostředky. Takže tu sedím a snažím se přijít na to, co té Společností všichni ti lidi tak strašně baští. Nabídli mi to, co ostatním, zábavu, přítomnost lidí kolem a nějakej ten žvanec nakonec. Z úvah o mém hrdinství mě vyruší aplaus. Romeno, jak jsem si toho borce soukromě překřtil, odchází za oponu a něco nese. Lidi tleskají jak o život. Cedulky se jménem se třesou na hrudníku každýho hrdého člena Společnosti. “Dámy a pánové,” promluví opět Romeno a gestem rukou zjednává opětovné hrobové ticho. “Je mi velkou ctí, že dnes večer mohu naší Společnosti představit jednu dívku. Dívku, která se k nám dostala teprve nedávno ale jíž nám seslalo samo Nebe. Dívku, která ačkoli sama v podstatě nevlastní nic se rozhodla pomoci našemu Vzdělávacímu centru a – ano musím to tak nazvat – zachránit jej.” Krve by se ve mě nedořezal. “O čem to mluví?” “Je to pár dní, co se dozvěděl, že majitel tohoto objektu jej chce prodat,” obrátí se na mě postarší žena. Její cedulka se nedá přečíst, zjevně si jí psala sama. Buď byla během psaní namol nebo v extázi štěstí, tady je těžký to rozeznat. “Nechtěli nás děsit ale situace již došla příliš daleko!” šeptala směrem ke mě, očima však stále visela na muži v obleku. “Majitel jim dal 30 dní na koupi nebo vystěhování … a zajisté chápete … mnoho z nás nemá kam jít, kde se cítit bezpečně ….” zbytek jejího výlevu už pro mě nebyl podstatný. Společnost zdá se chtěla dostát svému cíli a tak zatlačila na své ovečky…. “Poprosím tedy naší novou členku aby přistoupila ke mě na pódium! Dámy a pánové, potlesk pro naší zachránkyni!” Aplaus byl mocný. Ale nebylo to jen tleskání. Lidé si začali stoupat. Lada se elegantně zvedla a zamířila k pódiu. “A tady jde, naše zachránkyně!” Dívka došla až k muži, ten jí podal ruku a srdečně jí objal. Pořád ten hluk všude. Rozléhal se místností, vířil pod vysokým stropem. Lada vzala do ruky velkou ceduli, kterou držel v ruce a jedním gestem jí obrátila lícem k davu. “Ještě jednou děkujeme, děkujeme za tak štědrý dar!” “Děkujem! Děkujem! Děkujem!” znělo sálem v milionech repríz …. “Děkujem, děkujem!” Protočily se mi panenky při pohledu na částku. “….děkujem, děkujem!” “A nyní vás všechny dámy a pánové zvu na malé občerstvení ve vedlejším sále! Na počest naší zachránkyně!” s tím položil mikrofon na stolek a naznačil jí kudy má sejít po schodech. Otevřely dveře po pravé straně velké místnosti a lidé začali proudit směrem k hostině. “Na její počest! Děkujeme!” křičeli, hladili jí po vlasech, potřásali jí cestou rukou. Němý úžasem a hutnou atmosférou jsem zůstal sedět. Stalo se to tak rychle … chudák děvče nemá nejmenší ponětí. Musím jednat, cokoli, hlavně rychle! Rozběhl jsem se do sálu. Voskovaná podlaha klouzala, lidé zacláněli. Hledal jsem v davu blonďatou hřívu, vyčesanou do decentního drdolu. Většina členů se hrnula ke stolům, další kroužili kolem a věhlasně dávali najevo pocity úlevy. Nikdo z nich nemá tušení, že za to vše mladá dívka zaplatí nejen penězi ale i životem. Cokoli aby se peníze nemohly vrátit, aby se nic nedalo vzít zpět. “Ještě vteřinku přátelé, vteřinku vydržte s jídlem, nejdříve slavnostní přípitek!” Snažil jsem se zorientovat. Ať je ten týpek kdekoli, Lada bude poblíž něj, vždyť o ní tu přece dnes jde.. ale nebyla. Nebyla nikde v sále. Lidé se porůznu shlukovali. mezi nimi proudili číšníci a rozdávali sklenky s šampaňským. Všichni bylo v černo-bílém, na sobě jmenovky, svázané vlasy, ….. Proplést se mezi všemi těmi tučňáky byl nadlidský výkon ale ze schodiště bude lepší výhled. Vybíhám schody po dvou, odněkud se začne linout tichá hudba, která nenápadně sílí. “..we are the champions, my friend …” dav začíná pobrukovat … to je snad jejich hymna nebo co …. z vrchu se skýtá pohled všude. Na celý dav lidí. Fanatiků. Začínám začínám to cítit. Pocit beznaděje, frustrace … naděje se ztrácí s každým slovem té písně. Dochází mi, že Lada už mezi nimi není. Hledím do prázdných obličejů lačnících po jídle a bezpečí. Po sounáležitosti. Pocitu, že někam patří. Vzali mi to jediné o co jsem stál … hroutím se nad tím obrazem, padám na chladný mramor schodů. Dívám se skrze zábradlí a pomalu se přidávám, když začínají skandovat: „…dobrou chuť, dobrou chuť!“ Je jim opravdu jedno, co se volá, hlavně, že volají spolu …
Jsem stopař příběhů a snů. Kromě psaní mne můžete potkat i na mém druhém projektu Strom snů.