Vidina

“Už je to dávno,co zkřížil mi cestu,

prej podepiš se mi krví.

Budeš mít všechno,ale neujdeš trestu jo.

Byla to síla,byl to fakt nářez

bylo to vážně skvělý.

Teď tu mám všechno,ale neujdu trestu jo…”

 

Písnička hrající z rádia mi připomíná, jak je život někdy odraz nás samých. Pro někoho je to soudce v taláru, pro jiného lehká holka na rohu ulice, další vidí každý okamžik zvlášť, jako pár obrazů v galerii, ze které právě jedu. Lovím z kapsy klíčky od auta a pořád mi v hlavě zní ta šíleně stará písnička, která pro mě kdysi znamenala popis jednoho životního období.

 

Ne, že by to při mém věku znamenalo hodně ale znáte to. Když je vám 20, myslíte si, že jste toho už zažili hodně. Ve 27 vám přijde, jaká blbost to byla, že oproti tomu, co jste za těch pár let prožili to vlastně bylo nic. Co si ale člověk řekne třeba až mnohem později, v padesáti? Nenapadlo mně, že se toho věku možná vážně nedožiju.

 

Neřídím opilá. Nikdy. Ani dnes ne. Ale řídím se vztekem, to někdy jo. Ráda závodím, předvádím se, na silnici se většina věcí rozhodne během několika vteřin. Vítěz a poražený, vše je jasné. Aspoň pro tu chvíli. Vlastně i to je jen na oko, jak mi teď zpětně dochází. Ale nevadí. Kéž by to tak snadno šlo i v životě. Pár vteřin a veškerému trápení je konec. Něco jako maturita z problémů by se mi celkem hodilo. Usmívám se té myšlence a odemykám.

 

Těším se na další jízdu!

 

Rozebírat proč mám vztek je zbytečné, navíc člověk tomu snadno ujde, když se věnuje něčemu, co ho baví. Ale problém to nikdy nevzdá, bude ve vás hlodat, dokud si pod sebou nějakým způsobem (většinou úplně padlým na hlavu) neuřežete větev. Nasedám a startuju motor. Zapínám rádio a za jízdy ladím stanice, protože se mi zdá, že nikde nic k poslouchání není. Nakonec to vzdávám, a lovím z přihrádky svoje oblíbené cédéčko s mixem hudby. Hodím ho do přehrávače a dávám “random playlist”, protože nic nesnáším víc, než když jsou písničky za sebou pořád ve stejném pořadí.

 

“Byla bych výbornej DJ,” myslím si v duchu a potichu si začnu pískat úvodní písničku k Matrixu. “Je boží, doslova osudová…” napadá mě, když vjíždím na dálnici. Přestávám myslet na cokoli, nad hlavou mi už září hvězdy, měsíc si dává na čas a schovává se za mrakem. Protírám si unavené oči, míjím poslední auta, řidiči se táhnou jak slimáci. To mě nebaví.

 

V návalu emocí šlapu na plyn a nechávám je zmizet daleko za sebou. Proč ne, teď jsem nejbožejší řidič na týhle silnici já, to je přece jasný. Čeká mě hodinová jízda domů. Už jen myšlenka na ten čas mě unavuje.

 

Čas je nicméně neúprosný a sjezd z dálnice mě mírně řečeno překvapí. Když jste přes hodinu a unavení myšlenkami mimo, překvapí vás kde co. Mě tenhle kus silnice, který znám jako vlastní boty. Než si uvědomím co se děje, dupu na brzdu. Pozdě. Zatáčka je prudká a vynáší mě někam úplně mimo vozovku. Auto proráží svodidla a chvíli letí vzduchem. Jediné, co moje zpomalené smysly zaznamenávají je až náraz do blízkého stromu, v ten okamžik se mi zdá, že je jediný v okolí. Možná je to tím, že nestíhám registrovat okolí.

 

Cítím tupou bolest v hlavě, jak jí narážím o airbag a pak na prsou, když se mě pokouší zachránit bezpečnostní pás. Hlava mi víří. Bolest. Pach benzínu. Otvírám oči ale stejně skoro nic nevidím. Něco mi teče po čele. Krev. Snažím se zvednout ruce, chci si protřít oči a zjistit, co se děje ale moje tělo nereaguje. S největším vypětím sil se zkouším aspoň natáhnout pro telefon, který byl v kabelce na sedadle spolujezdce ale blokuje mě můj přítel pás.

 

Z rádia se pořád line nějaká melodie ale už jí nejsem schopná identifikovat. “To je blbý, ta nejlevnější věc na mým novým autě a jako jediná funguje…” Vnímám jak se moje tělo přizpůsobilo novému podivnému  tvaru mého vozu. Přísahala bych, že jestli mi ho takhle nechal zmuchlat bůh, tak je mistr v tetrisu. Jinak si to prostorové řešení vysvětlit nedovedu … Při dalším prudším pokusu o vysvobození se mi definitivně zamotá hlava. Ruce mi klesají a vědomí se vytrácí …

 

Probouzím se v posteli. V cizí posteli. V hlavě mi hučí jak na stadionu při mistrovství v hokeji. Snažím se zaostřit zrak, ale všechno je pořád nějak divně rozmazané. Reflex mě nutí posadit se a zkontrolovat okolí. Nepoznávám nic. Postel má bílé povlečení a divně to tu páchne. Pokoj je malý a z chodby proudí dovnitř tlumené světlo. Ostatní předměty mi nic neříkají.

 

Ticho vládne celým prostorem. Mám dojem, že tu není nikdo. Nikdo jiný.

 

Pomalu se zvedám na loktech, nic mě zásadně nebolí ale tělo na jakýkoli příkaz reaguje se zpožděním. Připomíná mi to chvíle, kdy jsem čekala, až nám na starém počítači naběhne MS DOS. Při té představě si najednou přijdu sama jako trochu starší vydání lidské bytosti. Z myšlenek mě vytrhne až tiché zaskřípění. Jde z chodby.

 

Tělem mi projede napětí. Naskočí husí kůže. Tohle není asi úplně dobrý. Shodím nohy z postele na zem a šátrám po botách. Ať je to kdokoli, měl by vědět, že jsem … jsem … sakra. Podlaha je vlhká. Jako by tu někdo právě čerstvě vytřel. Do háje, co je to za zvyky? Nový zvuk. Na chodbě. Tlapky? Přeženou se kolem mého pokoje. Byly psí?

 

Slyšela jsem jak drápky dopadají na dlaždice. To jsou přece psí! Takhle nějak zní … nebo ne? Připlížím se za dveře a čekám. Psi mají vynikající čich. Člověka poznají podle pachu. Jestli tu nikdo jiný není, vrátí se a budeme dva. To už moje skóre značně zlepšuje, no ne? Udělám pár kroků zpět podél zdi až narazím na stolek u stěny. Hmatem hledám cokoli, co bych mohla použít pro případ nutné obrany. Nikde nic. Pořád sleduju dveře. Pes se nevrací a mně už se tu zůstávat nechce.

 

Než se zmůžu na jakoukoli další akci, slyším kroky. Na chodbě musí být asi dveří víc, protože ta osoba se vždy na chvíli zastaví. Nevím jak to vysvětlit ale prostě vím, že nahlíží do ostatních místností. Za chvíli bude tady.

 

Nesnáším čekání. Je to pro mne znepokojující stav těla i mysli. Něco co musí proběhnout a já nemám jakoukoli šanci do toho zasáhnout. Ale člověk má na výběr. Vždycky. Dodávám si odvahu. Chce to ráznost. Jsem velká holka přece … Už jsem u dveří, v záchvatu strachu jsem zapomněla sledovat osobu v chodbě. Nejistota úplně vypojila můj radar, který mi napovídal, kde je. Sakra.

 

Strach nás vždycky oslabuje. S hlavou plnou myšlenek docházím ke dveřím, váhavým gestem otvírám. Pozdě. Někdo mě předběhl.

 

Chvíli nevidím nic, jen cítím nepříjemný neurčitý pocit a chladný vánek. Otočím se a s úděsem hledím na osobu za sebou. Až teď mi dochází, že mnou prošla! Snažím se na ni promluvit ale z pusy mi nevyjde jediná  hláska. Chvíli tiše stojí na místě a pak zvedne ruku. Cvakne vypínač a v místnosti se objeví nečekaně ostré světlo. Nemocniční světlo.

 

“Pane doktore,” řekne najednou, “můžete je vzít dál.” Kroky a další chladný vítr, protože nestihnu uhnout. Několik osob se vmáčkne do malé místnosti. Nepoznávám nikoho z nich.

“Stav je nezměněný již několik hodin. Identifikace je jasná, podle občanky a řidičáku …” až teď si všímám, že žena drží v ruce desky a čte z nich veškeré informace. “Žena, 27 let. Rodina je na cestě. Měla vnitřní krvácení, tržné poranění hlavy, dovezena v bezvědomí před hodinou a půl, po ošetření byla převezena rovnou sem…”

 

“Dobrovolný dárce orgánů?” opáčí starší muž.

“V registru není, pane doktore.”

“Ptám se, jestli jela na motorce.”

“Ne, autem. Podle záchranky z něj moc nezbylo.”

“Prima,” ucedí lékař.

 

Až teď se mi okolí rozjasňuje a původní tma mizí. Na posteli někdo leží. Co někdo, do háje to jsem přece já?! Jak můžu vstát a nevzít sebou svoje tělo? Tu šílenou schránku přece tahám všude s sebou! Teda spíš ona tahá mě ale to je teď fuk … a co za paka to na mě tak vejrá? Ze tmy začne vystupovat vybavení místnosti. Přístroje, hadičky, obrazovky, … pokoj není tak malý jak se zdá.

 

Celý prostor od sebe dělí plátěná plenta. Bože můj, jsem na áru….

 

Měla bych být ráda, že nejsem na kaši, napadá mě. Popravdě se tomu dost divím. Stojím tam ještě asi pět minut a pozoruju je. Probírají zjevně rutinní věci. Zbývající lidé jsou personál, který má noční. Původní šok mě přešel a i když jsem pořád silně nejistá, začíná mě přemáhat zvědavost.

 

Ze srandy pohybuju svýma lehkýma rukama sem a tam a zkouším na dálku hýbat předmět jako v Čarodějkách ve snaze trochu ty lidi vyděsit. K mému zklamání se mi to nedaří.

 

“Hej Bože, jestli mě slyšíš, jsem průsvitná jako modelky od Victoria´s Secret a nemůžu ani vyděsit pár lidí? Ty jsi dobrej frajer! Co takhle to udělat trochu zajímavý?”

 

Nic. Žádná odezva. I Bůh zjevně někdy spí a k mému velkému rozčarování je to asi právě teď. Po hodině v tomhle “jiným stavu” si začínám připadat jako ostřílený profík. Putuju nemocnicí spolu s noční vizitou a hlasitěji než je zdrávo komentuju stavy jednotlivých pacientů. Většina z nich je čerstvě rozespalá, ženy nenalíčené, muži neoholení a všichni na sobě mají ty srandovní nemocniční ohozy. Na chodbě už jsem viděla několik zadků, většinou to nebyl zrovna pohled pro bohy ale sranda to byla určitě.

 

Taky jsem zjistila, že když stojím dost blízko některých lidí vnímám jejich rozpoložení a můžu si s ním trošičku pohrát. To mě docela baví. Není to sice nic extra ale už jsem rozesmála jednoho chlapa, co schovával pod dekou velkou sklenici nutely. Jak se přestal soustředit, tak mu z ruky vyklouzla lžička a spadla na zem.

 

Pan Doktor ho pak následně celkem slušně sjel, protože před operací se prej nemá cpát jako divá zvěř. Pán prohlásil, že divá zvěř rozhodně nemá v krmelci k dispozici takovou laskominu. Pojala jsem k němu lehkou sympatii a řekla si, že pro příště spolu zkusíme nacvičit nějaký lepší vystoupení.

 

Čekám, jestli mě někdo potrestá ale pořád nic. Žádné oko vševidoucí, žádný anděl strážný nebo chlápek s řetězem v ruce a Hell vytetovaným na čele.

 

V okamžiku nejlepší zábavy ale došlo k nečekanému zvratu. Zatímco jsme přicházeli k dětskému oddělení, začalo se šeřit. Neměla jsem nejmenší tušení co to znamená. Proud je přece dodávaný všude konstantně, i kdyby se jednalo o výpadek světla by spíš blikala a nevyhasínala jako svíčka. Navíc by ihned naskočil záložní zdroj, každá nemocnice ho má.

 

Ani personál ale nejevil žádné známky toho, že by jim nastávající situace přišla jakkoli divná. Naopak, podle všeho ji nikdo nezaregistroval.

 

Vstoupili jsme na pokoj dorostu a malých dětí. Většina byla vzhůru a pokukovala po příchozích. V televizi jim běžely reklamy, zvuk byl ztišený. Až na konci místnosti v rohu stála menší postýlka. Dítě v  ní dřímalo, obličej otočný směrem k oknu. Nevím proč jsem šla právě tam. Chvíli jsem tam stále a tiše pozorovala jeho tvář. Do okamžiku, než otevřelo oči.

 

Dívalo se. Na mě, přímo na mě! Ne skrz!

 

Je to divný pocit. Když vás nějakou dobu nikdo nevidí a najednou se na vás někdo takhle podívá. Máte dojem, že vidí. Vidí do vás. Je jedno, co máte na sobě, protože máte dojem, že jste si to ráno neoblékli nic. Znám ten pohled. Už jsem ho viděla. Ty oči. Ty krásné oči.

Váhavým krokem přejdu k čelu postele, čtu jméno. Čtu a kdybych mohla, brečela bych ale žádné slzy nemám. Jen se divám, prosta slova.

 

Sestřička přichází k posteli a dává chlapci pod paží teploměr. Chvíli čeká a hlásí teplotu. Lehce zvýšená. Doktor mluví o nezabírajících antibioticích a já pořád stojím jak opařená.

 

“Bože …” vyklouzne mi bezděčně z úst.

 

Klučina se na mě otočí, jeho úsměv mizí, jak lékař připravuje další náplň do kapačky. Dívá se na mě tím štěněčím pohledem.

 

“Ty mě vidíš?” Místo odpovědi jen kývne hlavou.

“Poznáváš mě?”

Souhlasí.

“Můžeš jim říct, že jsem tu?” pokynu hlavou k doktorům.

Zavrtí hlavou.

“Tak proč mě teda vidíš?”

Zvedne ruku a ukáže nad sebe.  Na televizi běží titulky. Úvodní.

“Ten film znám..” snažím si vzpomenout, moc se mi to nedaří. Říkám si, že není divu, když moje fyzická hlava leží někde kilometr daleko.

 

“Děcka dneska je to všechno, dobrou noc. Sestři vypněte to. Co to tam zase máte?” Zadívá se přes brýle na televizi.

“Štěstí na na dosah pane doktore, jde to tam furt …” a vypne televizi.

 

“Štěstí na dosah…” začínám být unavená. Je to něco jako ospalost, které zavírá moje neviditelné oči. Přesto, že bych chtěla zůstat mě to táhne někam pryč. Ať to bude kamkoli musím si pamatovat jediné – štěstí je vždy na dosah. Jen je potřeba se dívat. Všechno tmavne ještě víc a z dálky slyším psí packy, jak běží po dlaždicích ….

 

Kam mě můj strach zavede tentokrát?